A tak se stalo, co se stát mělo. Jednoho dne přišel do výčepu mladý muž a nesl maličké štěně jezevčíka. Byl v těžké depresi (pán pochopitelně) a chtěl rum. Při třetím panáku jsem se zeptala co ho trápí,  nevypadal totiž na obyčejného opilce; to člověk za ty roky už dokáže odhadnout. Začal mi vyprávět svůj problém. Jejich babička chtěla psa. Tak ji ho koupili. Jenže štěňátko se počůrávalo, babička to nějak neunesla a psíka již nechtěla. Vrátila jim ho a teď chlapec nevěděl co s ním. Nabízel ho ve zverimexu, ale tam měli plno. Prostě nenašel nikoho, kdo by ho si ho vzal a tak se vypravil na veterinu, aby štěně uspali. On sám ho doma mít nemohl, protože měl malou dcerku a ta sice nevědomky, ale přeci pejska týrala. Asi už tušíte, jak jsem situaci vyřešila. Dala jsem mu 300Kčs a pes byl můj, zatím...  A pak jsem čekala na svého muže.        
      Podotýkám, že je  dobrák od kosti, ale když si něco umane, ani párem volů ho člověk nepřesvědčí. Tenkrát jsem se opravdu bála jeho příchodu. Když přišel, probudily se ve mě diplomatické vlohy. Dřív než stačil něco říct, ukázala jsem mu štěňátko a zeptala se, jak se mu líbí. Nastalo obvyklé ťuťuňuňu a jak je krásné. Teprve pak jsem se přiznala, že je naše. Neřekl nic, vzal hafana pod bundu a šel domů. Já se domů vrátila zas kolem půlnoci a koukám - doma byla idylka. Táta s dcerou klečeli nad štěnětem a rozplývali se. Byl náš.
     A tím se změnil celý náš,  dříve tak stereotypní – život. Naše Jana neměla čas chodit někam s partou, které na sídlištích tak snadno vznikaly. Já, ať byla zima nebo  léto, v noci venčila psa. Ráno vstával každý kdo měl čas, aby se s pejskem proběhl. Brzy si nás všechny nádherně ochočil a nejdříve ze všeho si vyrobil "svou" boudu. Měli jsme koš na prádlo. A ten vždy, když byl sám doma, kompletně vystěhoval. Byl vytrvalejší než já, vzdala jsem neustálé uklízení prádla a z koše se stala bouda. Stejně sveřepě trval na tom, že bude spát s námi v ložnici, což jsem zásadně odmítala, nechtíc přijít o svá manželská práva. I to respektoval. Vždy si vytrvale počkal, až někdo z nás, byť náhodou, zapomene zavřít. Prostě ráno tam byl. Nastávaly chvíle, kdy se dostal do ložnice a my se snažili ho vypudit. V tu chvíli se stal mrtvým broukem a my vynášeli z podpostele mrtvolku, která střelhbitě ožívala při cvaknutí dveří. V naší rodině se snažil vládnout. Brzy pochopil, že táta je to, co se musí poslouchat, já byla ta, co plnila misku, takže respekt tu ještě jakýs byl, ale naprosto správně odhadl místo naší Jany – ta musela poslouchat nás oba. Nikdy nedopustil, aby Jana měla navrch. Byly to krásné boje... 
     Perfektně rozeznával všechny původní obyvatele domu. A protože jsme bydleli v přízemí u výtahu, hlásil všechny lidi, kteří do domu nepatřili i zloděje ve sklepě prásknul! Byl to čistokrevný jezevčík a měl pochopitelně svoje manýry. Jen jedno se mu nedalo upřít, z hloubi duše miloval děti. To údajné týrání malou holčičkou na něm nenechalo žádné stopy, nevynechal jedinou příležitost vletět mezi štrúdl dětí z jeslí nebo ze školky, rozvalil se na záda a nechal se od dětí hladit. Pranic mu nevadilo, že malé děti ještě neumí odhadnout, co takového pejska už může bolet. Jednu perličku, svědčící o inteligenci našeho jezevčíka, uvedu za všechny: Jezdili jsme do Sloupnice k rodičům. Mamka měla nová kuřata, která byla volně na zahradě, což jsme my nevěděli a psa tam pustili. Nastalo pozdvižení a jedno kuře skončilo v potoce. Zahájili jsme záchrannou akci, při které náš pes neohroženě skočil do vody a kuře zachránil! Byl zato pochopitelně chválen a obdivován. Jenže situace se opakovala ještě několikrát. A potom jsme se dozvěděli od sousedky, která tyhle akce sledovala z kopce, že milý pejsek si jedno kuře vytipoval, do vody ho nahnal a potom byl za onoho hrdinu...
Jenže přišla doba, kdy se Jana vdala, čekala miminko a my se s mužem vypravili do světa za výdělkem. Bohužel, nemohli jsme si tenkrát vzít Filipa sebou. Nastalo bolestné rozhodování, kam s ním. Nakonec zůstal u našich známých na statku, kde se měl líp než v celém činžáku. Jen já mám ale dodnes pocit, že jsem dala dítě do dětského domova.
Alka, Lužické hory