Měla po stranách stupačky, vzadu veliký kufr na nářadí a vepředu po straně náhradní kolo. Vnitřek byl ve dřevě a vzadu byla roleta proti oslnění v noci ze světel za námi jedoucích aut. Po kontrole jsme vyrazili k tetě. Bydlela v ulici Politických vězňů u Václaváku a někdy jsme tam přespali.

"Dáte si kafe ? Ty taky, Venoušku ? Nebo chceš radši čaj?" Ptá se. A já přikývnu, že je mi to jedno, že piju to i to. Bílý kafe mi dělá mami každý ráno a čaj v sobotu nebo v neděli, když k nám přijede odpoledne nějaká návštěva.

     Když teta odešla, vzpomněl jsem si, že lepší by byl čaj, protože v něm nemohou být škraloupy. A jestli tam budou, budu je muset vypít i když k nim mám veliký odpor. Ale tátovi odporovat nejde. Říká, že to je na kafi to nejlepší, je to totiž přece smetana.

     Hodně jsem si oddechl, když teta přinesla kafe. Nebyly v něm škraloupy. Byla to černá káva – turek. V životě jsem to kafe nepil. Bylo děsně horký a pak stejně tak hořký. Tak jsem tam pořád přidával kostky cukru, až se to dalo vypít. Bylo to úžasně sladký a to já rád. Nakonec jsem lžičkou poctivě vybral lógr a čekal, až si dospělí všechno řeknou a pojedeme domů.  "Jéje, tys´ snědl i lógr, no, někteří lidi ho jí", povídá teta, když odnášela můj šálek. Pochopil jsem, že NORMÁLNĚ SE NECHÁ LÓGR V ŠÁLKU A NEJÍ SE ANI KDYŽ JE SLADKÝ. . .

     Už je tomu možná čtyřicet let. Některé informace vám prostě ve škole neřeknou . . .

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk