Braly se všechny druhy peněz a jakákoliv měna vzhledem k dobrým stykům v bance. Obsluha - většinou košíkáři - dosti vysokých postav, takže pivo i z kolejiště šlo pohodlně servírovat. Jeden nejmenovaný maník na nástupišti podal pivo, dostal pětimarku, pokoušel se něco vrátit, ten Němec na to kouknul a hodil ty jeho drobné zpátky na nástupiště. Tak zase položit basu s pivem a sbírat penízky. Dneska je to v naší republice dost vysoce postavená postava; vidno jak se člověk vypracuje od malých začátků (byl jsem čističem bot – USA, byl jsem nosičem piva – ČSSR).

     Vzhledem k různým zpožděním vlaků se podařil jeden zlepšovací návrh: v našem stánku jsme upravili chladící zařízení na naprosto přechlazené pivo těsně nad bodem mrazu (samozřejmě potom s žádnou pěnou). Jaxe blížil  rychlík, tak natočit tohle ledové pivo, když byl slyšet, tak s kýblem skočit do nádražní restaurace pro pěnu, nakydat ji do kelímků a vyrazit.

     Docela dobře to fungovalo, dokonce byla o nás zmínka v časopise Železničář (aby bylo jasno – pochvalná).  Nikdo a nikdy do rychlíků s pivem nelezl až holt na mě, v tý době mladýho blbce. V jakémsi podivném rozrušení po včerejším flámu jsem vlezl do sobotního rychlíku směr Praha, ve 13.20.

     Sotva jsem byl uvnitř, tak se zabouchly automaticky po celém vlaku dveře a vlak se rozjel – Vindobona – první zastávka Praha. Já, oblečen v bílý plášť, pantofle kristusky a krátké jeansové kalhoty, po kapsách pár drobných a drátěnou basu s 10 pivy. Říkal jsem si: mám zatáhnout za záchrannou brzdu?, ale za chvíli mě to přešlo a prostě jsem rezignoval. Vyklopil sedátko, sedl jsem si do uličky a popíjel pivo. Přišel průvodčí a když mě tam viděl tak truchlivě sedět, tak pomalu upadnul a bylo mu to všechno hned naprosto jasné.

     Zatáhnul mě do svého služebního kupé, kde jsme drbali, pomalu pili pivo, které studené vydrželo v pohodě až do Prahy a v klidu jsme dojeli na Hlavní nádraží. Já už mu tykal, říkám, že mě musí nějak zařídit dopravu zpátky, nemám peníze. Vylezl jsem v Praze s drátěnou basou na pivo, on v dopravní kanceláři zařídil cestu zpět – dost se všichni při pohledu na mě řezali smíchy aneb jak jsem uvedl v úvodu této storky – "cizí neštěstí potěší nejvíc" - ( navíc se to za neštěstí považovat nemůže, to je prostě a jednoduše gag jak z dob němého filmu.

     V 16.20 mě nacpali do vlaku, furt s tou drátěnou basou, už prázdnou (holt zapůjčený inventář) a já vyrazil směrem na Ústí. Po 18 hodině v pohodě zase na nádraží v UL, ovšem kolegové na mě všichni sborem čekali a uzavírali sázky, kdy se vrátím. Když mě viděli, jak lezu z vlaku, tak se chechtali, co chechtali, to je slabej výraz, všichni se váleli a plazili v prachu a špíně po nástupišti, tedy aby bylo jasno – po všech nástupištích.  

     A holt vot tý doby jsem FRANTA PERON a nikdo mi to asi už nikdy neodpáře.

František Bouška, Üstí n. L. 

linkuj.cz vybrali.sme.sk