On sám ovšem, přestože dlouho zastával mnohé menšinové postoje a přestože krátce před válkou se zdržoval více v Evropě než ve vlasti, se nikdy nepřestal považovat za amerického vlastence. Jakmile jeho snahy udržet vlast mimo válku selhaly, s naprostou samozřejmostí se okamžitě přihlásil do armády. Myslím, že teprve tehdy si uvědomil, jak hlubokou propast se podařilo mediím vyhloubit mezi ním a zbytkem Ameriky. Na jeho služby nebylo reflektováno a sám president Roosevelt zakázal armádě využívat služeb bývalého plukovníka Lindbergha. Byla to pro něj těžká rána.
     Nedal se ovšem odradit a pilně hledal nějaké uplatnění ve válečném průmyslu. Vzhledem k jeho pošramocené pověsti nacistického přívržence a vzhledem k veřejné nelibosti jakou jej stíhal Roosevelt, dlouho trvalo, než si jej nějaká firma troufla zaměstnat a riskovat tak případnou ztrátu válečných vládních zakázek. Paradoxně mu nakonec hodil záchranné lano jeden z nejznámějších amerických antisemitů a pravděpodobně i předválečný hmotný podporovatel nacistů, Henry Ford, člověk natolik nepostradatelný pro americkou ekonomiku, že si mohl dovolit v podstatě cokoliv. Zaměstnal Lindbergha ve svém rozbíhajícím se leteckém programu.
     Prací na vývoji strategického bombardéru B-24 se Lindy rehabilitoval natolik, že později byl přizván i k tajným vládním testům nových letadel pro lety ve vysokých výškách. Jako pokusný králík strávil desítky hodin v podtlakové komoře, při jednom testu nového výškového stroje málem přišel o život. Později byl pověřen prověrkou bojových letounů přímo v operačních podmínkách a tehdy se v Tichomoří, zpola na zapřenou, zúčastnil více než padesáti bojových letů. Ačkoliv na papíře nebyl vojenským pilotem, jeho snaha prokázat, že je loajálním vlastencem plus jeho nezpochybnitelné pilotní kvality, udělaly dojem na mnoho místních velitelů a ti ho pak vypisovali k bojovým akcím jako „pozorovatele“. Lindbergh tak několikrát bombardoval japonské pevnosti, na konto si připsal i jeden sestřel japonské stíhačky.

      Po válce se media k honu na Lindbergha už nikdy nevrátila naplno, přeci jen okruh přežvykovaných témat byl velký a Lindy už nebyl v módě. Přesto se mu čas od času jeho staré postoje vracely jako bumerang, to podle toho, jak se to komu zrovna hodilo, nebo jak měl kdo chuť. Když se v posledních letech života silně angažoval v záchraně ohrožených druhů zvířat, občas se stávalo, že se nějaký novinář zeptal, kde sakra byl, když se nacisté pokoušeli vyhladit celý jeden druh lidí.
     Myslím, že jednou z příčin, proč media čas od času posedla potřeba hodit po něm jedovatým šípem, byl nejen jeho pohrdavý postoj k nim. Byl prostě složitě uvažujícím člověkem, který i po válce dál zaujímal postoje, jednoduššími jedinci považované za obtížně slučitelné.

     Krátce po válce jako technický poradce navštívil čerstvě osvobozený, nechvalně proslulý tábor Dora, kde v podzemí němečtí otroci za krutých podmínek montovali zázračné raketové zbraně. Zde přežili jen nemnozí. Lindbergh tehdy jedním dechem odsoudil německou krutost, stejně jako četné případy svévole, vraždění i drancování okupačních armád a nevynechal ani tu americkou. Odsoudil svržení atomových bomb jako nelidské, ale zároveň prohlásil, že USA musí své jaderné tajemství ochránit a použít svůj jaderný arzenál k odstrašení Sovětského svazu. Svůj názor podpořil i činem: stal se členem výboru, který dozoroval a urychloval vývoj nosičů atomových zbraní. Hlásal, že šíření komunismu je potřeba zabránit za každou cenu, ovšem vietnamské „dobrodružství“ kritizoval jako neuvážené a špatně zvolené bojiště, z něhož by USA měli odejít. Když se ovšem jeho nejmladší syn díky získanému kanadského občanství službě ve Vietnamu vyhnul, stalo se to první příčinou neshod, jež oba muži urovnali až krátce před otcovou smrtí.
     Když je něco psáno a tudíž dáno, říkáme, že věci vidíme černé na bílém. Černá a bílá jsou sice hlavní barvy novin, ovšem krutě se nehodí pro úplný popis někoho tak komplikovaného, jako byl Charles Augustus Lindbergh. Proto úplnější a přesnější obraz začal vznikat teprve tehdy, když se práce s popisováním jeho života ujali pečlivější knižní životopisci, než nedbalí pisálci krátkodechých článků.

     Mě osobně se nejlepším průvodcem po Lindberghově životě jeví A. Scott Bergh, autor knihy s prostým názvem Lindbergh. Po jejím přečtení nejspíš shledáte, že život prvního vzdušného pokořitele Atlantiku byl ještě daleko barvitější, než jsem se tu pokusil ve vší stručnosti nastínit.
     Charles Augustus Lindbergh zemřel dne 26. 8. 1974 na Havaji, na ostrově Maui. Dožil se dvaasedmdesáti let a k stáru byl čím dál tím přesvědčenější, že lepší spojení mezi národy a letecký pokrok nepřinesly světu tolik míru a porozumění, v kolik doufal.

     Zemřel krátce po té, co naplánoval všechny detaily skromného pohřebního obřadu se stejnou pečlivostí, s jakou naplánoval svůj epochální let…

Martin  

linkuj.cz vybrali.sme.sk