Doktor Condon se s pravděpodobným únoscem dokonce dvakrát sešel. Předání padesáti tisíc dolarů výkupného se po mnoha peripetiích uskutečnilo v New Yorku, na hřbitově Svatého Raimunda a zúčastnil se jej i Lindbergh sám. V noční tmě únosce téměř neviděl, seděl ve voze a pouze slyšel, jak skrze branku hřbitova oslovil doktora Condona. Ten výměnou za výkupné obdržel obálku a slíbil, že ji neotevře dříve než za šest hodin.
     Lindbergh sice odolal prvnímu záchvatu pokušení, ale opravdu jen na chvilku. Dopis v obálce popisoval jisté místo, kde je zakotvena loď, na které se údajně nachází unesený chlapec. Zpráva se ukázala falešná. Doktor Condon se opět pomocí inzerátů v novinách pokusil navázat spojení, ale marně. 72 dní po únosu bylo souhrou náhod objeveno tělíčko Charlese Lindbergha juniora. V lese, pouhých šest kilometrů od Hopewellu. Podrobnější ohledání těla i místa činu, prokázalo, že chlapec zemřel v podstatě už v okamžiku únosu. Žebříku, po kterém jej pachatel snášel z ložnice v prvním patře, totiž praskla jedna příčka. Únosce pád přežil, jeho oběť bohužel nikoliv.

     Bylo tedy nanejvýš pravděpodobné, že chlapcova smrt byla dílem nešťastné náhody, ovšem pro únosce se tím příliš neměnilo. Tehdejší zákoník státu New Jersey totiž stanovil, že pokud někdo zemře v souvislosti s nějakým trestným činem, pak pachatelům takového trestného činu není nutno prokazovat vražedný úmysl, a přesto budou souzeni stejně jako za úkladnou vraždu. Policie měla poznamenány čísla všech bankovek a nezdálo se tudíž pravděpodobné, že zločin by měl zůstat nepotrestán věčně. Toto očekávání bylo a nebylo naplněno.
      Uplynuly víc jak tři roky, než byl v září 1935 dopaden německý přistěhovalec, bývalý tesař a toho času údajně burzovní spekulant, Richard Bruno Hauptmann. Byl dopaden při pokusu zaplatit zlatým certifikátem, které tvořily jistou část výkupného. V jeho domě se našlo mnoho dalších důkazů, které pevně spojovaly Hauptmanna s únosem. Našla se nemalá část výkupného. Bruno Hauptmann byl rovněž kupcem dřeva, z něhož byl, podle soudních znalců, zhotoven osudový žebřík a jistá součástka žebříku dokonce prokazatelně pocházela z dřevěného obložení v jeho bytě. Když došlo k procesu, obhajoba nedokázala v celých Spojených státech najít jediného grafologa, který by byl ochoten pod přísahou tvrdit, že písmo na vyděračských dopisech není Hauptmannovo.
     Navzdory těmto zdrcujícím nepřímým důkazům se Hauptmann k únosu nikdy nepřiznal. Přesto byl doktorem Conndonem  označen jako muž, s nímž se podvakrát sešel a jemuž předal výkupné. Ovšem pravděpodobně největší dojem na porotce udělala chladná jistota, s níž jej za pachatele označil i sám Lindbergh, který si takovou jistotu dovolil, navzdory skutečnosti, že viděl z auta jen únoscův stín a na dálku slyšel zašeptat několik slov.

     Lindberghovo renomé sice už v té době mělo své trhliny, ale drtivá většina veřejnosti ho i nadále považovala za poloboha. Jakmile prstem označil muže na lavici obžalovaných, přes mnohé pokusy různých aktivistů, bylo v podstatě po procesu. Hauptmann byl spoután nezlomným řetězcem nepřímých důkazů, Lindbergh na onen řetěz zaklapl zámek a soud rozhodl, že na trest smrti to stačí. Proběhlo několik marných pokusů o revizi rozsudku a koncem roku 1936 byl Richard Hauptmann popraven na elektrickém křesle. Svou vinu nikdy nepřiznal, a ačkoliv o únosu zcela jistě věděl, nikdy se nenašel jediný důkaz, že to byl právě on, kdo se zřítil ze žebříku s chlapcem v náručí a de fakto tak způsobil jeho smrt. Totožnost případných spolupachatelů si vzal sebou do hrobu a byli-li jací, vyvázli bez trestu. Část výkupného se rovněž nenašla a není jisté, zda-li ji Hauptmann stihl utratit nebo jen schoval někam jinam – či jestli nenalezené peníze patřily tajemným komplicům.

     Záhada trvá dodnes.

Martin  

linkuj.cz vybrali.sme.sk