Stal se například prvním hrdinou, jehož slávu pomáhal šířit zvukový film. A stal se hrdinou ve šťastné chvilce meziválečného optimismu, dva roky před tím, než veškerý optimismus počala rozežírat vleklá celosvětová hospodářská krize.
     Jeho historický let skončil po téměř 34 hodinách na letišti  Le Bourget u Paříže. Bylo půl jedenácté v noci a možná i proto Lindbergha dost zaskočilo, když si uvědomil, že proti jeho letadlu se řítí desetitisíce lidí. Celou Paříž už několik hodin elektrizovala každá sebemenší zmínka o jeho cestě. Když rozhlas oznámil, že „Duch Svatého Ludvíka“ byl spatřen nad francouzským pobřežím, statisíce lidí, pešky i v autech, doslova ucpaly všechny příjezdové cesty k Le Bourget. Lindbergh sice zdárně přistál, ale nějakou chvíli trvalo, než se poprvé dotkl francouzské půdy. Z letadla byl totiž doslova vytažen a jásající dav jej nosil na ramenou tak dlouho, dokud se jednomu nápaditému členu pozemního personálu nepodařilo podstrčit jim jiného pilota, který si pak v Lindberghově kukle užíval ovace ještě víc než hodinu. Ti, co se nedostali k nošení pilota, vzali útokem jeho stroj, z něhož v krátkosti zmizela nemalá část látkového obložení, několik drobností z kabiny a k Lindberghově pramalé radosti i palubní deník.
     Nedovedu si představit, že by dnes Paříž vítala nějakého jiného Američana se stejnou až hysterickou radostí, leda by se snad doma provinil atentátem na některého z posledních tří presidentů. Kam se „Dlouhán Lindy“ hnul, tak sklízel neutuchající potlesk. Když v třeskutých rozpacích z balkonu amerického velvyslanectví zvolal jedinou francouzskou větu, kterou ovládal:  „Vive La France!“, odpovědí mu bylo bouřlivé nadšení a nekonečné provolávání slávy jemu i Spojeným státům.  Lindbergh k mohutné radosti všech spojil dva kontinenty a rozdělil svůj život na období „předtím a potom“.

     Bylo mu pětadvacet let a „potom“už nemělo být nikdy stejné, jako předtím. Pouhých 14 dní po Lindberghově letu vystartovali z New Yorku Clarenc Chamberlin a Charles Levin. Podařilo se jim urazit větší vzdálenost než jemu a úspěšně přistát 175 kilometrů od Berlína. Svět se na malou chvilku ohlédl přes rameno …a pak stočil oči zpět k Lindberghovi. Byl obdivován v Evropě, v Americe, jeho sláva pronikla do Asie, Austrálie i Afriky. Doma byl vítán se stejnou pompou, jaké se příště dostalo až navrátilcům z Měsíce. A spolu se slávou, obdivem a nekonečným deštěm konfet, počaly pršet až neskutečné nabídky. Nabídky milionových honorářů od filmového průmyslu, statisíce dolarů nabízeli provozovatelé leteckých show a desítky tisíc prostých i vznešených Američanek mu nenabízelo peníze, nýbrž sňatek.
     V záchvatech nadšení se na jeho počest přejmenovávaly ulice, domy, městské čtvrti, novorozeňata, a tiskem dodanou přezdívku „Lindy“ si přisvojil i jeden druh tance. Noviny byly zaplaveny oslavnou poezií všech úrovní, písně o něm zněly v šantánech i operních domech. Byl permanentně přirovnáván k velkým postavám minulosti, přičemž přirovnání ke Kolumbovi bylo nejsamozřejmější a srovnání s Johankou z Arku a Ježíšem Kristem asi nejodvážnější, leč nikterak nepočetné.
     Je skoro zázrak, že Lindy se z náporu slávy nezbláznil. Nepřijal ani jednu z nabídek, které slibovaly udělat z něj milionáře přes noc. Místo toho si vymínil, že cokoliv bude dělat, musí napomáhat rozvoji leteckého podnikání a průmyslu. Díky této omezující podmínce se nestal milionářem přes noc, nýbrž do roka.
     Uspořádal dlouhé propagační turné placené Guggenheimovou nadací, na kterém neúnavně propagoval létání jako nejrychlejší a nemodernější způsob přepravy. Stal se živou ikonou letecké pošty. Jako technický poradce pomáhal ze skořápky takovým orlům, jako TWA a PanAm.  Později zaujal významné posty v jejich správních radách.  Pomáhal s výběrem leteckých tras, zakládal nová letiště, prováděl inspekci starých, pilotoval nové modely letadel a nevyhýbal se ani vyšetřování prvních leteckých tragedií. Zkrátka, stal se velmi zaměstnaným a současně velmi bohatým, obdivovaným a uznávaným atraktivním mladým mužem, nejžádanějším svobodným mládencem své doby.

     Což platilo do roku 1929, kdy po krátkém zasnoubení vstoupil v doživotní svazek s Anne Morrow, dcerou amerického velvyslance v Mexiku.

Martin

linkuj.cz vybrali.sme.sk