V té souvislosti si nejspíš každý vzpomene na princeznu Dianu a jen málokdo na člověka, jemuž se ve dvacátém století jako prvnímu, dostalo oné jásavě trpké zkušenosti, zvané masová globální mediální popularita. Byl jím do té doby skromný pilot saintlouiské letecké pošty, příležitostný letecký akrobat a nadšený průkopník, Charles Augustus Lindbergh.

     Kdybyste si ve dvacátých letech minulého století  našli místo poštovního pilota, asi byste neřekli, že je to práce pokojná až nudná,  obzvláště kdyby vám umožnila stát se prvním člověkem na světě, jemuž padák zachránil život třikrát. Museli byste být vnitřně neklidným, ač zdánlivě chladným potomkem seveřanů, jakým byl právě Lindbergh, kterého věčné létání po stále stejných trasách v okolí St. Louis brzy omrzelo – i když sebou přinášelo takové rozptylující radovánky, jako noční nouzová přistání v polích nebo už zmíněné nouzové seskoky padákem.
     Ovšem kdybyste byli právě takovým nadšeným leteckým pionýrem, pro kterého nebezpečí představuje především výzvu, pravděpodobně by vám v oněch letech nic jiného nestrašilo v hlavě tak urputně, jako cena dvaceti pěti tisíc dolarů, vypsaná Francouzem Raymondem Orteigem, cena jež měla být udělena prvnímu pilotovi nebo pilotům, kteří urazí trasu Paříž – New York, případně opačnou, a to bez mezipřistání.
     Oproti ostatním kandidátům na tuto cenu, měl Lindbergh hned několik výhod. Dokázal svého neklidného ducha skloubit se seriozním vystupováním, díky čemuž získal pro svůj plán podporu významných podnikatelů ze St. Louis. A jelikož mu nechyběla odvaha, houževnatost a odhodlání, rozhodl se zatížit rizikem spíše vlastní tělo, než tehdy ještě nepříliš dokonalou techniku a vzít místo druhého pilota raději nějaké to palivo navíc.
      V oněch pionýrských dobách ještě moc neplatilo, že Lindbergh by byl pouhou nejviditelnější složkou obrovského týmu, který by za něj, s výjimkou pilotování, odvedl většinu práce. Lindberghovým týmem totiž byl, především zpočátku, Lindbergh sám. Sám si dohledával, tehdy opravdu jen velmi kusé, informace o trase, převládajícím počasí, převládajícím proudění vzduchu, sám se pokoušel získat vhodné letadlo. A když se mu nepovedlo žádné koupit, sám u malé firmy v San Diegu vyjednal stavbu nového. Na návrh jedno z donátorů bylo pojmenováno: „Spirit of St. Louis“. A hned jak si plácli s majitelem Ryan Aeronautic Company, sám osobně pádil s jejich hlavním inženýrem do veřejné knihovny a tam na globusu pomocí provázku odměřili vzdálenost mezi New Yorkem a Paříží a na jakési obálce se jali propočítávat, kolik bude potřeba naložit paliva. Vyšlo jim 1500 litrů. Výpočet se později ukázal být správným.

     Psal se rok 1927 a Orteigova cena visela už jen na tenké nitce. Několik málo dní před Lindberghem odstartovali z Paříže Francouzi Nungesser a Coli, aby je už nikdy nikdo nespatřil. Což ovšem žádného z dalších kandidátů neodradilo, spíše naopak. Světem počínala cloumat „Atlantická horečka“. V polovině května bránilo ve startu hlavně počasí. Lindbergh zatím dychtivě vyčkával v New Yorku – a nebyl sám. Na stejném letišti se k cestě za stejným cílem připravovaly i další dva týmy.

     Právě lehce nervózní atmosféra zapříčinila, že Lindbergh vystartoval při první jen trochu příznivé příležitosti, navzdory faktu, že když se Spirit of Saint Louis odlepil 20. května 1927 v 7.52 místního času od travnaté plochy Rooseveltova letiště, měl za sebou jeho pilot už jedenáct hodin beze spánku a před sebou oněch předlouhých  5800 kilometrů, většinou nad nevlídným oceánem.