A dál už to bylo jenom na mě, abych si splnil svůj sen – přejet Velké Pláně – na své cestě na Západ, do Kalifornie, za strejdou Láďou. Nejlepší čas vyjet autem z New Yorku by bylo asi pozdě v noci, spíš až k ránu, uvažuje kamarád. A o víkendu bývá ještě o něco málo menší trafik. Jenomže, tady v Americe – myslím tím tady New York, protože jinde jsem moc nebyl – říká, je ten problém, že v noci se tady špatně orientuješ, nejsou dobře vidět názvy ulic a když to tu neznáš, snadno bychom se mohli vzájemně ztratit. V jinou dobu je to jedno, tady se jezdí pořád. Vyrazíme v sobotu brzy ráno, ale až za světla.

     Pojedeš za mnou a kdyby tě někdo předjel, já tě budu sledovat v zrcátku, tak zbytečně nezmatkuj, já na tebe vždycky někde počkám. Jenom se nelekni, když na tebe začnou troubit. Tady to dělají hlavně taxikáři, oni chtějí ukázat zákazníkům, že se snaží jet co nejrychleji a tak pořád troubí, že je jako někdo zdržuje. Na to nekoukej. Z pozdějších návštěv NYC musím říct, že všechno to byla naprostá pravda.

     Nejmenší trafik, tedy dopravní ruch, jsem zaznamenal na Brooklyn Bridge – to je ten často focený lanový most s kamennými pilíři s pozadím Dvojčat na starších pohledech, těch před rokem 2001 – mezi druhou a třetí ráno, když jsem jednou s kamarádkou testoval při noční procházce bezpečnostní situaci v New Yorku, jestli je tam opravdu tak bezpečno, jak jsem se o tom dočetl v nějakém článku. Kupodivu, bylo! Samozřejmě – zodpovídám jenom za tu část, kterou jsme prošli, to dá rozum.  Ale pro všechny případy, kdyby se náhodou autor zmíněného článku zmýlil, měl jsem připraveny dvě desetidolarovky v kapse za nás oba. Prý se jedna (za jednoho) i beze slova (což je mi obzvlášť vhod) podá přepadávajícímu, případně se přímo napíchne na jeho otevřený zavírací nůž, obchod – tedy výkupné za neubližování – proběhne a každý si dál jde vlastní cestou. Protože, co si budeme nalhávat, ani přepadávajícímu nedělá žádnou zvláštní radost ubližovat svému bližnímu. Všichni jsme přece lidi, no né ? A každý má i tak svých starostí s vlastní obživou až až. A to mají někteří navíc ještě i rodinu . . .

     Ale zpět z odbočky na hlavní.

     Bylo v mém životním zájmu – a za tím si stojím – před cestou trochu potrénovat jízdu. Věděl jsem, že zkusit vyjet naostro bez tréninku, navíc s automatickou převodovkou, by se rovnalo sebevraždě. Kamarád naplánoval zkušební jízdu a já věděl, že ODTEĎ už mám levou nohu úplně zbytečnou. Dá se použít jedině pro chůzi, případně při běhu, ale kam bych tady asi tak běhal, no né ? Protože, pro jízdu ji vůbec nepotřebuji a vůbec nejlepší by bylo si na ni sednout nebo ji někam přivázat, aby se mi zbytečně nepletla při řízení. K tomu stačí přece pravá noha, která přidává plyn i brzdí, ale né najednou, to se ví. Kamarád říkal, že se projedem až přijde z práce, a dopoledne si mohu vyzkoušet ovládání automatu při jízdě v okolí, mezi rodinnými domky, kde jsme bydleli.

     Tak jsem s bušícím srdcem tedy vyjel. Hned na první křižovatce stojím a přemýšlím, jestli jsem na hlavní, nebo která ta hlavní asi bude. Žádnou značku hlavní silnice jsem neviděl ani u sebe, ani v jiných směrech. Nikde nikdo, tak jsem projel a další křižovatka a stejná písnička. Ještě, že to byla klidná čtvrť a dopoledne byli zajisté všichni v práci nebo na nákupech a děti snad ve škole. Až na dalších křižovatkách jsem pochopil – naštěstí včas – ten jiný princip myšlení, který se pak uplatňuje na všechno: CO NENÍ ZAKÁZÁNO, JE DOVOLENO. Když tam není stopka jako plechová značka nebo napsaná či namalovaná na silnici, nemusíš zastavit.

     Asi budeš na hlavní, jak tam u vás říkáte – jak by řekl strejda Láďa. To platí, když tam není značka. Takže žádná přednost zprava jako u nás. Pro ten případ, že není určen hlavní směr – tedy hlavní silnice, mají pravidlo (které se dá použít jenom v zemích, kde se pravidla dodržují a lidé jsou slušní – tedy rozhodně ne v Čechách ba ani na Moravě, bohužel), že všichni na křižovatce zastaví a pokračují dále v pořadí, ve kterém ke křižovatce přijeli. Ve všech směrech je tu stopka a pod ní tabulka s počtem směrů z křižovatky, např. 4 way a všichni vědí oč jde.

     Jenom v Kalifornii jako obvykle, snad aby se odlišovali, jsem viděl místo tabulky červené blikající světlo na semaforech křižovatky. Ovšem ZASTAVIT znamená skutečně ZASTAVIT a ani náhodou jen tak pomalu popojíždět, což lze s automatickou převodovkou krásně pomaloučku i bez pravé nohy, která si tak může alespoň na chvilku dáchnout. Na to jsou všichni uniformovaní obzvláště citliví a jenom můj přesvědčivý herecký projev, vytvářející zdařilou podobu naprostého blba odněkud z východní Evropy (proboha! koho to sem k nám dneska už pouští?), který se ani nedokáže naučit anglicky, mě onehdá zachránil od značné pokuty od rangera v národním parku. Naprostá pustina, nikde nikdo, já popojížděl děsně pomalu křižovatkou a pět metrů za ní najednou siréna, blikačka jak z akčního filmu a ranger, který má stejné pravomoci jako polda, už nalepený na mým zadku. Ještě, že jsem tenkrát porozuměl o co mu jde a kál se a zahrál toho blbce, kterej zná tu červenou značku – to je přece STOP, já se tak omlouvám, je mi to tak moc líto a jsem z té Evropy, víte...  "Už to víc nedělej", upozornil mě, "je to kvůli TVOJÍ bezpečnosti ty značky" – a byl zas pryč. Od té doby stojím na brzdě všude – i tam, kde není vůbec nic a nikdo, protože, tenkrát to taky tak nejdřív vypadalo...

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk