Tihle policajti opravdu vypadají jako v těch jejich filmech. A tak jsem návrat oknem zavrhl. Ještě mě napadla jedna myšlenka. Přelézt asi dvoumetrový plot k protějším sousedům, protože sousedé u mne po stranách viditelně nebyli doma a zkusit projít jejich bytem v přízemí na vedlejší ulici, ale hned jsem to zavrhl, protože -  stejně nemám klíče. Tak jsem tam tak poposedával na kmeni stromu, chvílemi sbíral větve, větvičky, větší i docela malé kameny ba i drobná smítka, dělal z nich úhledné hromádky a čekal na vysvobození. Občas pozoroval obláčky, jak se po poledni stále zvětšují a šednou a doufal, že když říkali 35 %, znamená to, že pršet prostě nebude.

     Čas se neuvěřitelně vlekl.

     Tak,  já dal takový peníze za letenku, vízum, před všemi se klaněl k zemi, abych viděl pupek světa, jsem takový kousek od Manhattanu a místo, abych to všechno viděl na vlastní oči, tak mojí největší starostí začíná být, jak to vydržet nejít na WC do pěti. Teď si začínám uvědomovat tu výhodu, že jsem neměl snídani, díky bohu. Takže, hlad jako nevýhoda se rázem mění ve velikananánskou výhodu a to mě poněkud na čas uklidnilo.

     S WC se to má tady totiž jako s těma slipama, jsou tu puritáni a pozorují mne z protějších oken sedíc u telefonů, čekajíce, jestli neudělám tu chybu, že si tu alespoň ulevím, když už jsem nenašel odvahu se vloupat do cizího bytu. Bez slovníku si nedovedu vůbec představit, jak policistovi vysvětluji svůj smutný příběh. Ostatně – ani se slovníkem.

     A to jsem slyšel, že tu mají zavedenu nulovou toleranci pro zločin – nejdřív tě zmydlí, pak zabásnou a až pak zjišťují, jestli jsi v tom nevinně a cos´ vlastně proved´, že to pobouřilo pokojné loajální občany, kteří na tebe – a jistě právem, upozornili. Je to fakticky strašný, ten nekonečnej čas, co ještě odhaduji, že zbývá do návratu kamaráda. Budu vypadat jako neuvěřitelný pako, koho si tu ubytoval. Alespoň kdybych býval měl s sebou to nářadí. Já idiot jsem se musel jít nejdřív podívat ... Nakonec jsem ho, sedíc na parapetu okna, zahlédl. Přišel. Konečně!

     Zamával mi na pozdrav a odešel do druhého pokoje, než jsem stačil cokoliv zavolat. Až po chvíli se vrátil a z mých zoufalých gest pochopil, že se venku asi dobrovolně neopaluji. Vysvobodil mě a já byl šťastný, že jsem nad tou touhou – vykonat potřebu – zvítězil bez ztráty kytičky.

     Po večeři mě vzal na prohlídku Manhattanu sám a já se doopravdy procházel po chodníku kolem burzy na WallStreetu, seděl na lavičce u fontány se Zeměkoulí na nádvoří Dvojčat a prošel po schodech ve vstupním vestibulu jednoho z  Dvojčat, tam, co byla ta „botanická zahrada“ s palmami, než to ti hloupí fanatici změnili v sutiny. Prošli jsme po nábřeží Battery parku, uviděl jsem v dálce Sochu Svobody a dozvěděl se, že s těma dveřma se mu to taky jednou stalo, ale zapomněl mi to říct a tenkrát měl naštěstí klíče v kapse a sousedi byli doma, tak to proběhlo bez problémů.

     Je tam taková západka proti zlodějům, že se to z venku nedá otevřít a musíš mít založený dveře, když jdeš ven. No, to už jsem věděl taky...

Toulavej, Plzeň 

linkuj.cz vybrali.sme.sk