já dneska něco dokoupím. Kdybys šel ven do města, tady máš klíče od bytu a od domu. Já přijdu tak po páté. Tak ahoj."

     A byl pryč. Vím sice, že ranní ptáče dál doskáče, ale pět ráno je pět ráno a s myšlenkou – ještě si to tu užiju – se zabalím do deky a usínám spánkem spravedlivých. Když mě slunce v tomhle sklepním bytě konečně probudí, je už těsně před osmou. Vstanu, obleču si kalhoty a v pantoflích a tričku se jdu podívat nahoru po schodech na zahrádku na ten strom. Včera jsem přiletěl po osmé večer a než jsme se dostali z letiště sem na 62nd St. v Glendale na hranici Brooklynu a Queensu, byla už tma. Večer to byl nezapomenutelný zážitek, vidět osvětlený dolní Manhattan s Dvojčaty uprostřed.

     Bylo to stejné jako na těch fotografiích! Neuvěřitelné – být poprvé v New Yorku...

 Všude spousta aut, už začínám tušit, že výjezd autem směr Kalifornie nebude žádná sranda. A navíc bez pojištění. Začínám uvažovat, jestli jsem si nevzal náhodou velký krajíc. Já jsem přeci sám autem nikdy neprojel pořádně ani Prahu ... Obhlížím budoucí práci, průměr tak 20-30 cm, délka tak pět metrů, pak několik silných větví, to by šlo. Za dopoledne to zmáknu, naobedvám se a pak vyrazím subwayí do betonové džungle Manhattanu na svoji první výpravu za dobrodružstvím ... Ještě zběžný pohled na okolí vnitrobloku na okolní zahrádky a okna protější strany dvoupatrového domu a rychle zpět do tepla bytu. Rána jsou zde kupodivu dosti chladná na toto roční období.

     A jéje. Tyhle dveře na zahrádku mají na rozdíl od všech ostatních, nejen na Long Islandu, ale v celé Americe, kliku, ale hned zjišťuju, že já ji asi právě nemám. Klika se ani nehne. Ani dolů, ani nahoru, prostě nic. A dveře se před chvílí, jak jsem sledoval, pomaloučku zavřely, jakoby mně dávaly čas na návrat, který jsem nevědomky propásl ... V tu chvíli mě přešla zima. No to snad není možný, že tu zůstanu až do pěti venku. Ještěže včera hlásili v TV, že šance na déšť je tak 35 %. Po chvíli zkoumání jsem zjistil, že jediná možnost, jak se dostat zpět, je rozbít boční okno vedoucí na schodiště v bytě, ale pořád jsem si neuměl představit, jak se budu z něho soukat do hloubky schodiště. A rozhodně bych pak nemohl nikam odejít a to ani příští den, dokud kamarád nezařídí nové zasklení, protože já to určitě se svou angličtinou zařizovat nebudu. Kdybych měl s sebou alespoň nůž nebo šroubovák, možná by se dala odstranit obvodová lišta, tahle šoupací okna vypadají dost fórově a dodnes nechápu, jak je mohou amíci používat. Podle mě nemohou moc těsnit - jenže tady je energie pořád tak laciná, že to prostě asi nikomu nevadí. Jenže nemám s sebou vůbec nic.

     Ještě, že jsem si vzal ty kalhoty, to bylo fakt štěstí – zvlášť tady v Emerice. Dobře si pořád pamatuju, jak na mě strejda zařval, abych rychle zalez´ do stanu a nevylézal ve slipech, když jsem u něj v Kalifornii v 94´ byl na návštěvě. Já tenkrát vůbec nechápal, o co mu vlastně jde? U nás se na vodě normálně převlékáme všichni vedle sebe a vo nic přece nejde. A tady jsem byl ve slipech. Ale Láďův přísný nekompromisní tón říkal jasně, že tady to bude asi něco jiného!

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk