Samozřejmě, že by mi nevadilo, pokud by již nějakou měl, brala bych to jako zkušenost, ale i tak jsem měla radost, že pokud dojde mezi námi k něčemu vážnějšímu, budeme oba pro sebe první a bude to už tak napořád... Když jsem se ptala v rodině žen, jaké bylo to jejich poprvé, snad kromě babičky si žádná nemohla nějak vzpomenout. Popř. podotkly: Asi to nestálo za to, abych si to pamatovala... A tak já si to chtěla užít. Když to přišlo, vše bylo v pořádku, chodili jsme spolu a postupem začali spolu i bydlet, nakonec se i vzali. Děti ještě nemáme, chceme ještě chvilku počkat (máme i čas).. náš vztah se ale poslední dobou začal dosti měnit.

     Nevím čím to je, nedávno jsem se dozvěděla, že jsem vlastně první holka v posteli nebyla, tudíž nebyla jsem ta, se kterou se poprvé miloval, nějak mi zmizely všechny ty ideály a představy o krásném princi. Můj muž to bohužel nedokáže pochopit, prý mi to neřekl, protože se styděl a přišlo mu to hloupé, ale proč? Vždyť je to normální, navíc je o 5 let starší než já a tak jsem v jeho věku již tenkrát předpokládala, že někoho měl. Ráda bych si to nechala i vyprávět, takové věci mi nevadí, spíše naopak mě zajímají, ale kdybych to již tenkrát věděla... proč až teď?

     Náš život se změnil dost ve stereotyp. Do práce, z práce, večeře, spát... když už je volno, bývám často sama, neboť manžel jezdí do bytu svých rodičů (buď tam jsou také nebo zrovna ne – dost cestují) do jiného města, než kde žijeme, prý je tu moc rušno, on si neodpočine... Já vařím, peru a žehlím. Starám se o domácnost. Ano, pomůže, když poprosím, ale poslední dobou se mu už ani to nechce.

     Když chci vyprávět, co dělal v práci, na schůzi nebo když je někam pozvaný (bere mě s sebou, ale ne vždy to jde), nechce to vyprávět, řekne že je unavený, že až jindy a stejně mi k tomu moc nepoví. Připadám si hrozně sama, hrozně odstrčená. Každý mi radí: najdi si víc kamarádů, choď se bavit, užívej si.. jenže když to budu dělat, bude to dělat i můj partner a začnou naschvály a téměř se neuvidíme, což předpokládám povede k rozvodu a ukončení něčeho hezkého, co kdysi začlo. Přiznám se, že se spolu posl.dobou i dost málo milujeme, ehm, tak 1-2x do měsíce, já na to nemám náladu ani chuť. On by chtěl pořád. Možná je to mnou?! Možná je vše jen moje chyba, třeba nestojí o to, abych se o něj starala zase tolik, prý si musíme být vzácní a vážit si jeden druhého.

     Před několika roky jsem se s ním chtěla rozejít (nebyli jsme tehdy ještě manželé), potkala jsem jiného a chtěla jsem být s ním, ale když mě můj budoucí manžel přemlouval a vyznával lásku tak horoucně, uvědomila jsem si, že ho pořád moc miluji na to, abych ho jen tak nechala.. avšak poslední dobou si nejsem tolik jistá, jak co bude, a jak co má být, aby to bylo správně. To, že ho miluji, to vím, je více věcí a více problémů mezi námi, ale nejsou tak důležité a podstatné jako tento, jež jsem tu vypsala.

     Manžel si hledá kamarádky – ne kamarády. Já o tom vím, náhodou. Nevím, jak se teď smířím, že jsem nebyla ta první,ačkoli jsem si to celých 5 let myslela. Nevím,co mám dělat, zda něco změnit, nebo čekat – což se mi ale nezdá jako vhodné. Jsem tak trošku dominantní oproti němu a tak si myslím, že bych měla konat já, když on se k tomu zatím nemá. Nebo mám vztah ukončit? O nic nepřijdu, děti nemáme a rozvod bude rychlý, máme manželskou smlouvu, tak si mám hledat jiného partnera? Tento je všem skvělý, nepije, nekouří, pečuje o mně; až teď...

     Snad se mi brzy dostane od tebe i vás všech alespoň nějaké rady a odpovědi.

     Moc pozdravů i fajn lidí na kudlance, Iva

linkuj.cz vybrali.sme.sk