Stejně tak to vidím na ženách. Vidím ženu, která má uvnitř sebe další ženu a ta další žena má zase uvnitř sebe jinou ženu, jako dcera matku, matka bábu, bába prabábu a tak celá ta ženská řada dál postupuje až k Evě a ještě dál, mnohem dál, do jiných světů, do světů před světy, do jiných vesmírů, co dnešní vědci neumí ani najít, ani pojmenovat, natož vymyslet, až k ženě, která ani není ženou, ale je nekonečnou ženou, jak jen žena může být. Žena v celé nekonečné řadě žen před ní jako podstata veškeré její existence.  

     Jako záruka jejího úspěchu, záruka kvalit života, tisíce informací předávaných si z ženy na ženu, tisíce zkušeností, znalostí a zároveň nepojmenovatelných pocitů a emocí. Takové jsme my, ženy. Jako matrjošky. Skládáme se z žen uvnitř nás a každá ta žena v nás zanechá otisk. Otisk, který nás spojuje a posiluje. Otisk ženy. Jako ten obrázek z mé dětské knížky. Jiný otisk, než otisk muže. Otisky mužů v nás zanechají stopy, jizvy, někdy příjemné, jindy bolestné. Nemizící, nehojící se rány. Jizvy uvnitř. Muž se do ženy zasouvá jako klíč do zámku, i když správně zapadne, stejně na zámku zanechá stopy. Pokud nezapomeneme na ženu v nás, mohou nám ublížit. Milujeme ty mužské stopy, toužíme, aby je v nás zanechali, aby brousili zámek svými zuby a nechávali na nás znatelné jizvy, zářezy a šrámy. Chceme je, abychom si pak později mohly uslzeně stěžovat, jak moc se na nás podepsali. Zapomenout na ty tisíce žen uvnitř ženy a další ženy v nás znamená souhlasit se zjizvením našich duší. Něco jako bezplatné lekce masochismu, milé dámy. Bezplatné? Řekla jsem bezplatné? Ale ouvej, za každé zamknutí zámku zaplatíme mnohem víc než v nejdražších soukromých školách.

     Ani tisíc nekonečných žen v nás se na nás tak nepodepíše. Je to k pláči. Je to ke vzteku. Je to k uzoufání. Jediné východisko je najít tu ženu v sobě a v ní zase najít její matku, v její matce její bábu, až dojdeme k Evě a k podstatě ženy. Ženy matky, ženy nositelky života, ženy nositelky světla a naděje, ženy planoucí láskou, ženy nekonečné, ženy ženské a výjimečné. Celé dny žijí ty ženy v nás a chrání nás, dokud večer nesedneme znaveny zodpovědností, láskou, prací a držením se při zemi, abychom nelétaly příliš vysoko a nezapomněly tak na všechny naše blízké, na naše závazky, které z těch výšek mizí z dohledu a nezakoukaly se do andělských výšin bez starostí. Abychom se zase vrátily do hnízd, protože to je nekonečný osud každé ženy a všech těch žen uvnitř nás. Žena v nás konejší naši duši, když zmírá pochybnostmi, líže naše rány, co krvácí uvnitř i venku a utěšuje nás. Vždycky, když zapomeneme na tu ženu v nás, kdy ji popřeme, zapřeme samy před sebou, přijde strach. Strach, co nás svazuje. Strach je chobotnice, která nás ovíjí svými chapadly, stahuje do hlubin, brání nadechnutí. Strach je láčkovec, který se rozmnožuje pučením, pučí z nás jako pupeny, které se zvětšují a rostou a rostou, až vyrostou v nový strach a když se včas neoddělí od mateřské rostliny, tak narůstá a narůstá a svazuje nás. Strach musíme včas oddělit, odseknout, utnout a zahodit co nejdál, spálit a vysypat do nejhlubšího oceánu. Strach je zákeřný, tváří se, jako že není strach a lže nám do očí, že je vše v pořádku, zatímco se nás snaží omámit, ošálit a podmanit si nás. Bere nám možnost výběru, možnost volby. Krade nám naše sny. Ne, sny ne. Uskutečnění našich snů. Protože zapomeneme-li na ženu v nás, bojíme se vzít do rukou svůj osud a uskutečnit své sny a přání. Bojíme se na ně byť i jen pomyslet. Strach je jed.

     Jednou jsem se i já nechala svázat strachem. A i po odseknutí znovu vypučel, ale nebyl to tentýž strach, byl to jen otisk jeho jizvy, ale ještě stále měl v sobě tu žahavost původního strachu, i když mnohem menší. Seděla jsem se svým nejdražším v jedné příjemné vinárně a popíjela víno. Přišla mladá žena s košíkem růží. „Chceš kytku?“ zeptal se mě můj nejdražší a já ji chtěla, strašně jsem ji chtěla, jako důkaz odseknutí mého někdejšího strachu od mateřské základny mého těla, ale v tu chvíli ten jeden strach znovu vypučel ze staré jizvy, natáhl chapadlo a pěkně mě seknul. (Hlavou mi prolítla stejná situace o pár let dříve, podobná vinárna, jiný muž. Situace úplně stejná. Tenkrát jsem tu růži chtěla a nahlas. Šťastná a bláhová. „To jsem si mohl myslet. Válíš se na mateřské a jen bys rozhazovala moje prachy. Já to tušil. Proto jsem se tě zeptal. Zase jsi mě zklamala, nic nebude. Nic nedostaneš.“ To víno jsem nedopila, slzy byly slané a hořké, vzduch venku chladil.) „Ne, díky, ale nechci,“ řeklo něco ve mně a dopila jsem svou sklenku vína. Zapomněla jsem na ženu v sobě, na ženu v ženě v ženě uvnitř všech mých žen, zapudila jsem sama sebe a bylo pozdě na cokoliv. Proto pozor i na ta chapadla strachu, co vypučí dlouho předlouho poté, co původní strach odřežeme. I když získáme novou sílu, novou víru a začneme důvěřovat, pozor, ať nezapudíme ty ženy uvnitř nás. Pamatujme na ty stovky a tisíce žen v nás, jedna ve druhé, na ty naše matrjošky, čerpejme jejich sílu, jejich odvahu, jejich zkušenosti a nebojme se, bojujme. Vybojujme si své růže i své víno a nezapírejme ženu v sobě. Kupte si nůž, mé drahé dívenky, ženy, dámy a paní, kupte si nůž a zavčasu odřízněte strachu všechna jeho chapadla. Odřízněte cokoliv, co by vás chtělo svázat. Buďme ženské, nestyďme se za to, že chceme růže a víno a muže.

     Ať nám svými klíči odemykají celý svět, ne zamykají.

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk