protoze to bylo kvuli tve zname.. Takze jsi ztratila dva blizke lidi najednou.. Ale nemyslim si, ze on by na tom byl o tolik lip. Vetsinou ten, kde opousti, resi vetsi dilema, nez ten, co je opousteny.. A pokud jste spolu meli pekny vztah, tak na tebe taky casto vzpomina.. Rada, jak zapomenout, asi neni.. Nekdo radi vzpomenout si na to nejpeknejsi, co jste prozili a vyplakat se z toho, nekdo radi najit si nekoho jineho a lasku prebit dalsi laskou(?).. ale jedine, co funguje, je cas.. a pul roku jeste neni tak moc na zahojeni.. bude lip..

Jerryku, to znám. Je to šílené a opravdu bych to přirovnala ke smrti toho druhého. Je kruté, co teď napíšu, ale myslím, že kdyby můj partner umřel, tak by me to sice neskutečně bolelo, ale ušetřila bych si totální masakr sebevědomí (po rozchodu se ke mně choval fakt hnusně) a další utrpení způsobené koukáním na jeho štěstí beze mě (jak s oblibou prezentoval - moc mi pomohli přátelé, když ho soustavně označovali za debila). A souhlasím s tím, že pomůže bohužel opravdu jen čas. U někoho je to pár týdnů, u jiného pár měsíců, u někoho třeba taky rok nebo dva. Je to opravdu hodně individuální a záleží taky na tom, jak dlouho spolu ti dva byli, myslím, že existuje jakási "přímá" úměra zapomínání a vyrovnávání se s rozchodem. Taky určitě pomůže, když se člověku podaří najít někoho, s kým je mu minimálně stejně dobře jako s tím předchozím, nebo i líp. Ale je pitomost hrnout se hned do nového vztahu. Těžko říct, jak dlouhou dobu to chce, to záleží na hodně věcech - na Tvém rozpoložení, na osobě dotyčného (pokud je opravdu skvělý, tak zapomínání jde samo :-), pokud tomu něco chybí, pak můžeš cítit něco podobného tomu, co tě potkalo teď v tom kině), na štěstí... Myslím, že já jsem s rozchodem (po cca 5 letech) byla vyrovnaná zhruba za rok. Ale může to být jiné a čas od času přijde takový ten "flashback", což nemusí ale zase tak moc znamenat. Nech tomu čas, myslím, že sama poznáš, až to bude za tebou, a pokud se objeví někdo, kdo tě opravdu chytne za srdíčko, pak to nebudeš muset už řešit.

prosím tě nekořalkuj jak píše rozverný NČ, neb alkohol podporuje tu náladu, ve které zrovna jsi a to není to pravé oříškové.
Ty potřebuješ čas delší a hlavně se potřebuješ něčím roztýlit. CO POŘÁD DĚLÁŠ ???

Dyť právě, že potřebuje rozptýlit!!!
Trvám na svym nejvosvědčenějšim recepisu. Ale lék vobsahuje DVĚ ingredience! Ne jen jednu, jak´s asi nestačila dočíst!

kteří s Tebou mají trpělivost, manžel odešel po 20 společných letech se svou 21letou kolegyní z práce, bylo to hrozné pro mě i pro děti, měla jsem pocit, že se trápím za nás všechny 3. Nikam jsem nechtěla chodit, přestala jsem komunikovat s lidmi, nebrala telefony, chtěla jsem umřít...., ale mí trpěliví přátelé to nevzdali, nutili mě chodit na výstavy, tancovat, na dovolené, např. mě vsadili do autobusu směr Chorvatsko a počkali až odjede, já bych určitě vystoupila.....a dodnes toho nelituju, ale člověk musí chtít sám zapomenout a začít znova žít, asi je to o nějakém vnitřním rozhodnutí. Nějak se to pak ve mně zlomilo, přežila jsem to a teď žiju moc pěkně, jsem spokojená a dokonce jsme s exmanželem velmi dobří kamarádi.

to přejde, mně to trvalo cca 9 měsíců, říkám tomu "moje těhotenství", ale už je to každým dnem lepší :-) Taky jsem se bála, že to bude napořád a nikoho jiného jsem nechtěla, prostě to nešlo. No a teď někoho mám a musím uznat, že mi dost pomohl - v tom zapomínání. Ale kdyby přišel dřív, tak má smůlu nebo já??? :-))) Prostě opravdu, ač to zní jako obehraná písnička, tak to čas spraví, neboj. Držím palce ať je to co nejdřív, život je jen jeden!!!

Ano, bolí to a moc, ale jsi předpokládám mladá a máš jasnou šanci na zapomnění a nalezení nového partnera. Chce to opravdu jenom čas a snažit se nepoddávat se smutným vzpomínkám. Věř mi, žiju čtvrtý rok sama po třicetiletém manželství a ještě pořád nejsem úplně v pohodě, protože vzpomínky jsou pěkný mrchy! Držím palce.

Urcite mel tvuj byvaly pritel nejake vlastnosti, ktere se ti tak trochu nelibily. Nerikej, ze byl tak dokonaly a zadne chyby nemel. Prave na ty chyby bych se zamerila a rikala si, zaplat panbu ze je pryc, to mi strasne vadilo.
Vis, smutneni ma neco do sebe, obcas to potrebujem, ale vseho moc skodi. Tim, jak zacnes srovnavat toho byvaleho s tim nynejsim - tak se smutneni prodluzuje. Kdyz se chce, tak jde vsechno. Ja vim me se to mluvi, nikdy jsem to nepoznala, ale tak nejak bych se snazila tu bolest odsunout dozadejc a soustredila bych se na to, co je ted. Drzim ti palce a stesti plnou naruc.

Já se taky přidám k těm "radičům". Jeden můj kamarád mi kdysi napsal, že osvědčeným lékem na chmury je sex, spánek, drogy a tvrdá práce. Ale na tento konkrétní druh chmury myslím spolehlivě zabírá to, co už tady bylo řečeno - čas a substituce (kterou však asi nelze příliš uspěchat.

Tu substituci určitě jo a často, ale vždycky se zdravejma partnerama a raději někde, kde ji moc neznaj, aby nebyla v bydlišti voznačovaná za substitutku :-(

to bych si nedovolila to nedočíst ! Ale děvčata to někdy s pitím ze žalu přeženou a ke druhé části recepisu již nemůže býti řádně přikročeno...

Se učit, se učit, se učit!
A eště dodávám: Opakování - matka moudrosti!