Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Navíc vznikaly různé vyhlášky a směrnice, omezující lidi, kteří měli svoji zahrádku a tam většinou i malinká hospodářství. Jedna vyhláška tehdy i zakazovala mít v panelovém domě psa. Což byla situace, ze které my nakonec vyzískali... Moji rodiče bydlí na vesnici, já a můj bratr jsme již měli byty v paneláku. Bráška v té době pracoval na OPBH (starší pamatují a mladším připomeneme, že to bylo všemocné bytové družstvo, které domy spravovalo). Jeden z bytů byl přidělen manželům, kteří vlastnili Arima. Byl to, tehdy již sedmiletý, pejsek kokršpaněl. A ti manželé, nevěda co si počít, odvedli Arima na OPBH. Tam by ho čekal strašný osud, představte si, že tenkrát tam dokonce pracovala parta, která psy likvidovala!!!. Můj bratr, stejný fanda do zvířat jako já,  tuto situaci neunesl a psa zcizil. Jenže – žil sám a navíc také v paneláku, kde vládla pochopitelná závist. Proč by on měl mít psa, když já ho taky nemám a šup, už šlo udání na národní výbor.   Nakonec se smilovali naši ve Sloupnici a vzali ho k sobě do domku. Jenže – co myslíte, že čekalo psa na vesnici. Dvůr, zahrada, bouda a řetěz. Jenže Arim si velmi brzy získal srdce všech svojí inteligencí a milou povahou. Dotáhl to až na gaučáka (rozuměj pesánka postelového), což znamenalo hlavně u naši mamky, která nejvíce prosazovala, že pes má především hlídat, malý zázrak. Každý den ji doprovázel k obchodu a zpět; však dobře věděl, že to není zadarmo, ale za čerstvý rohlík.      Není možné vypisovat všechny radosti a lumpárny, které si na nás vědomě vymýšlel. Mezi tím stačil brácha vyhledat původní majitele a přinesl od nich Arimův rodokmen, kterému však nikdo nevěnoval pozornost. Na vesnici totiž nebyl důležitý J. Zůstal u našich ještě 12 let, byl plnohodnotným členem rodiny a já mám pocit, že měl i hlas poradní. A hlavně byl nejmilejším kamarádem naší Jany, kterou nám pomáhal vychovat. Ale pak i k němu přišlo stáří. On si toho snad byl vědom a strašně se za to styděl. Ztratil zrak i sluch, ale nikdy se nesnažil vyskočit na gauč před námi, nebo se trefit do boudy, protože se mu to už tak dobře nedařilo a tak si vždy počkal, až bude sám. Že jsme taktně odcházeli netřeba zdůrazňovat.      Jeho vášní bylo doprovázet nás na výpravách do lesa, problém byl v tom, že jsme museli chodit ve smečce, protože nemínil hlídat každého zvlášť. Jednou jsem vyrazila do lesa se svým tátou a Arim chtěl s námi, jenže cesta vedla do kopce a Arim už nestačil s dechem ani s nožičkami. Děda se otočil, a jen tak prohodil: "Tebe bolej nohy vid? Tak se vrať.“ On se na nás moudře podíval a šel. Dokud jen ztrácel zrak, tak to ještě šlo, říká se, že když pes oslepne, není to pro něj zase taková rána, jako třeba pro člověka. Ale pak už bylo stále hůř a stáří se ozývalo čím dál tím víc. Vyrazila jsem tedy za veterinářem. Tenkrát nebylo zvykem chodit někam se psem, říkalo se, že se z toho vylíže. Ale pan doktor mě vyslyšel a přišel. Byl rád, že může pomoci i jinému zvířeti než krávě. Po prohlídce nevycházel z údivu a ptal se jak je starý, což nikdo z nás pořádně nevěděl. A tu si právě mamka vzpomněla, že má ještě nějakou knížečku, a ta patří k Arimovi. A představte si, že teprve tehdy jsme se dozvěděli, že s námi žil vzácný psí aristokrat: Kokršpaněl hedvábný a byli jen tři v celé republice… Navíc byl vítězem mnoha soutěží. Sám doktor nevycházel z údivu, jakého věku se dožil, bylo mu 19. let. Ale jeho diagnoza byla smutná: stáří, bolest a utrpení. Co více dodat…Měli jsme potom ještě několik psů, ale Arim byl jen jeden a Jana, dnes už sama máma, kdykoliv přijede k dědovi s babičkou, nikdy se nezapomene podívat do koutu zahrady, kde má Arim svůj hrob.
Alka, Lužické hory

linkuj.cz vybrali.sme.sk