Ahoj Danielo, jak jsem Ti psala již dříve, mají Tvé rady a mé řízení se jimi své ovoce. Nicméně tato situace nebude trvat věčně; taky, přiznám se, se mi docela zajídá být stále milá a příjemná a snaživá, když on to asi přijímá tak, jakoby "chceš mě, tak se starej". On se sice taky snaží trochu víc komunikovat, ale do normálu to má stále daleko. Brzy si stejně budeme muset promluvit; ono mnou navržené příměří a rozmýšlení přece nemůže trvat donekonečna... A já stále nevím, na čem jsem, jestli to není jen vyčkávání, s čím přijdu. Je mi jasné, že se budeme muset domluvit, co dál: jsem ochotna ustoupit, ale ne ve všem, i tak mám dojem, že tou ustupující jsem stále jen já; on je spíš vysmátý – konečně se s ním trochu bavím, ale stále spousta věcí záleží jen na jeho rozmaru, jestli má chuť to či ono udělat, a já ale musím !  A jak zařídit, aby domluva o raději "bouřce, než měsíce mlčení" opět nebyla dodržována jen chvíli? Jak postupovat v případech, kdy si zase vyvede své, a místo omluvy, nebo alespoň uznání, že přestřelil, nedodržel ujednání, zase bude postupovat stylem "stalo se, nemám Ti k tomu co říct, buď se s tím smíříš, nebo jdeme od sebe"? Abych zítra, za měsíc či kdy, nebyla opět tam, kde jsem byla hodně nedávno? Díky moc za Tvé rady. Za to, že se mým problémem vůbec zaobíráš. Za trpělivost se mnou.

Katka

ODPOVĚĎ:<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Ahoj, Katuško,

Tak hele, uvědom si, že tohle je jen první krok k tvému vítězství. A nemůžeš „jen čekat“, že se všechno změní samo od sebe. To by opravdu všechno dopadlo přesně tak, jak říkáš – zase by se jelo postaru….Teď jasně vidíš, že on se také nechce rozvést. Teď jen čeká (když poznal, že se vylekáš a couvneš, když on udělá velké „bubu“), kdy se všechno uklidní a vrátí do jeho známých kolejí. Podívej, musíš si říct, že je všechno jen a jen na tobě, ve tvých rukou. Nehledej a nečekej dohodu, když jste se nedovedli dohodnout tolik let! Teď, v tomhle stavu, to rozhodně nedopadne úspěšně. Prostě musíš myslet a jednat za dva. Takže neříkej: měli bychom si sednout a promluvit si… To můžeš se stejným úspěchem říkat kanárkovi….

Prostě jednej. Buď milá, ale asertivní. Přímo mu vždy řekni, co potřebuješ. Napřed, než si „kanárek“ zvykne, mu dávej „úkoly“, o kterých budeš přesvědčená, že zvládne… Současně ale musíš znát hranici, mezi tím být milá a být ustupující. Myslím, že v nejbližší době si žádnej úlet nedovolí, nejspíš ví, že by to mohla být ona známá poslední kapka. Snaž se ho zaměstnat – tím nemyslím jen práci, ale i nějaké „bohulibé akce, do kterých se mu moc nechtělo“. Teď máš velkého pomocníka ve svém otci, který ti bude oporou. Říkala jsi, že spolu dobře vycházejí. Tak ať ho zapřáhne táta… Nemůžu ti radit konkrétně, neznám zas tak tvou situaci, ale říkala jsi, že manžel, když je všechno v pohodě,  rád něco kutí doma (tohle je záviděníhodná vlastnost, málokterej mužskej ji má J). Proto, když bude mít v nejbližší době nějaký cíl, něco čím se zabývat, a „nebudete muset mluvit na téma budoucnosti“, tak určitě bude rád. Ty se snaž chovat klidně, a sleduj situaci. Myslím, že on teď určitě má také nahnáno. Kdybyste se teď nejspíš oba donutili k nějakým debatám, mohlo by to vyhrotit do nějakých neuvážeností a dopadnout špatně. Doufejme, že se situace zklidní. Nezapomeň, že před pár dny to vypadalo na rozvod!!!

Tak, tohle byl druhý krok…

Pak přijde třetí… J