K mému velkému překvapení dole nikdo a v kastlíku nedoručenka. Z důvodu vaší nepřítomnosti a tak dále a tak podobně. Divíte se, že v sobotu dopoledne jsem na poštu dorazil ještě o pár stupňů napruženější, než je můj obvyklý poštovní standart? Kupodivu byly tentokrát otevřené hned čtyři okýnka, ovšem radost z nečekaného subotniku mě rychle opustila, protože sice u každého okýnka lze vyřídit libovolnou poštovní záležitost, leč balíky vydávají jen u jednoho jediného. Stojím v balíkové frontě a jako na potvoru se právě tahle skoro vůbec nehýbe z místa. Frontou tam a zpátky prostupuje čím dál tím hlasitější reptání. Přihazuji do nespokojeného šumu také své polínko, vyjadřuji jistý podiv nad lidmi, kteří v té naší zakleté frontě stojí s úmyslem zaplatit složenku či podat dopis  protože obé by daleko rychleji zvládli u některého  jiného okénka. No jo no, teď už to vím. Měl jsem se do toho jazyka radši kousnout. Moji v podstatě dobře míněnou poznámku na sebe vztáhla paní, která stála přede mnou a v ruce třímala dvě složenky. Jala se mi vysvětlovati, že jaksi netušila, jak je tahle fronta pomalá. Celkem přátelsky jsem jí upozornil, že svůj omyl už mohla dávno rozpoznat a  přesunem o jedno okénko doleva by mohla ušetřit čas sobě i nám. Nastal ovšem problém, se kterým se nesetkávám poprvé a to je problém asymetrického chápání pojmu „ideální konverzační hlasitost“. Je docela dobře možné, že to, co bůh ubral na kvalitě mého sluchu, mi bohatě vynahradil na síle hlasu a tak se zhusta stává, že to, co já chápu jako ještě v podstatě normální konverzaci, už se nezasvěcenému  jeví jako nemístné hulákání. Důsledkem jsou pak četná nedorozumění, někdy i komická. Paní zkrátka usoudila, že na ni křičím a jelikož zřejmě souhlasila s politikou neustupování nátlaku, rozhodla se neustoupit a nonšalantně všem oznámila, že ona má času dost a že jí se tu v podstatě líbí. Na další události si vzpomínám poněkud matně a neručím tak úplně za jedno každého slovíčko, ani už přesně nevím, kolik dalších lidí, popuzených jejím trucováním se zapojilo do následné přestřelky, ale téměř jistě si pamatuju, že v jejím průběhu ta paní prohlásila:

a) Že nezávidí mojí manželce
b) Že by mě nechtěla  mít doma
c) Že by chtěla vidět, co bych dělal, kdybych musel stát frontu na poště a hlídat přitom dvě děti
d)  Že jsem zatracenej mizernej nezdvořák a nejspíš i lhář

Pokud se dobře vzpomínám moje odpovědi vypadaly nějak takhle:

a) moje žena je tanečnice v Las Vegas s ročním příjmem tři miliony dolarů
b) jsou domovy, ze kterých bych brzy odešel oknem, klidně i v jedenáctém patře
c) vychoval jsem sedm dětí, tři z toho sám porodil a prakticky celej život s nima strávil ve frontách na poště
d) estli by nebyla tak laskavá a nepřešla si k vedlejšímu okénku, kde se právě uvolnilo místo

     Paní nakonec poměrně nasupeně poslechla, podala své dvě složenky a stejně nasupeně odplula. O chvilku později jsem přišel na řadu já, s vítězoslavným pocitem jsem hodil úřednici nedoručenku a jak jsem tak byl v ráži, chystal jsem se ještě ztratit pár ošklivých slov o doručovatelce, která nedokázala počkat než seběhnu čtyři patra, načež mě ovšem paní poštmistrová  totálně uzemnila větou: „Pane, proč jste si ten dopis nevyzvedl vedle u přepážky a zdržujete tady?“. Obávám se, že moje „Ehm ….cože?“ asi nevyhraje cenu za nejduchaplnější odpověď. Teprve teď jsem se na nedoručenku pořádně podíval a skutečně bylo zaškrtnuté políčko „dopis“. Pokusil jsem se zablekotat cosi o tom, že dvě knížky těžko někdo nacpal do dopisu, ale jak se ukázalo, opak byl pravdou. I dvě knihy lze poslat jako dopis, pokud úhrnem váží méně než dvě kila. Těžce mi sklaplo, zaplatil jsem tak rychle jak jen to šlo, dost možná jsem tam nechal i nějaký nechutně velký dýško a rychleji bych neprchal, ani kdybych tu poštu vyloupil.
     Pak se mi to nějak rozleželo hlavě a koukal jsem, jestli někde neuvidím tu rozčilenou paní;  tak nějak jsem si říkal, že bych jí měl za to rozčilení odškodnit pointou, o kterou přišla. Bohužel, nikde jsem ji neviděl a teď už se mi z hlavy vykouřila i její podoba. I kdybych jí znovu potkal, asi už bych ji nepoznal. Ale třeba se jí pointa nakonec donese skrze internet. S rostoucím počtem čtenářů se mi totiž počínají množit různá blízká setkání nečekaného druhu. Nedávno například přišla dcera ze školy a vyprávěla mi, jak za ní o přestávce  přišel spolužák, aby jí oznámil: „Hele, woe Ládinová. Sem si včera  hledal na netu něco vo Anetě Langrový a najednou ty woe na něco kliknu a čumí na mě tvuj fotr!“ Takže když si na můj blog našel cestu i výrostek, který mojí dceři říká woe, třeba sem někdy zabloudí i paní, co nezávidí mojí manželce a s potěšením zjistí, že jsem ještě větší trouba, než si myslela. A nebo jí to někdo donese. Neslyšeli jste třeba v poslední době někoho si stěžovat na jakéhosi neurvalce na poště?