Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Projíždím se tu často na kole, nebot bydlím nedaleko – 10 minut jízdy – a jen tak řeku pozoruji. Někdy jako si se mnou povídala a lákala k posezení na některé z mnoha laviček, umístěných podél cestiček… O tom, jak tu sídlili staří Římané a město pojmenovali Vindobona. Jak zemi ovlivnila dlouhá doba vlády Habsburků, trvající přes 640 let  a jak si císař Ferdinand I. vzal za ženu Annu Českou a Uherskou a zdědil v roce 1526 Čechy, které byly habsburským panstvím až do roku 1918. Mimochodem, kamkoliv se ve Vídni podíváte, všude uvidíte známé prvky české architektury, nebot právě za doby monarchie tu pracovala spousta českých dělníků. <?xml:namespace prefix = o />

Když se tak procházím parkem zámku Schönbrunn (když jsem jej viděla poprvé, překvapilo mne, že je uprostřed města, hned vedle rušné ulice a v rovině, nevím proč jsem si ho představovala někde pěkně usazeného v klidu na kopečku), přemýšlím o tom, jak mnoho máme s Rakušany společného, jak jsou propojeny naše kořeny. Přesto mám někdy pocit, že právě tady ve Vídni nás stále berou, především ta starší generace, jako přistěhovalce. Co by asi říkali, kdyby se to tu hemžilo všemi národnostmi jako v New Yorku. Faktem je, že je tu plno Turků, Jugoslávců a příslušníků ostatních islámských zemí – jako Afgánistán a jiné, a že lidé mají strach o svá pracovní místa a z kriminality, ale proto nemusí být zrovna člověk člověku vlkem. Ale s mladou generací a s jejich jiným náhledem na svět  mizí i ty poslední předsudky a to je víc než dobře.

Na kopečku, nad zámkem v pavilonku Gloriety, si často dávám kafíčko s našlehaným mlékem, melange, které se objevilo už i v Česku. Pozorujíce dolní fontánu a její třpytivé kapky vody odrážející se ve slunci jako skutečné diamanty, myslím na historii těchto míst. Víte, mě historie, toulky krajinou, to všechno nesmírně baví. Všechno si fotografuji, zapisuji a především ráda poznávám na vlastní oči… A tak se dívám kolem, a hned mi tane na mysli: stavba zámku byla dokončena za Marie Terezie, její následník, Josef II., zavedl pak spoustu nových reforem a zpřístupnil obrovský park Prater, který dřív býval soukromou císařskou oborou.

A ještě k té kávě, co tu na mne čeká, vám musím připsat, že ji sem podle legendy přivezla v polovině 17. století turecká armáda. Rakušané a především Vídeňané si na pití káviček všeho druhu ohromně potrpí a dělají ji všude opravdu chutnou. Nejraději mám Segafredo, byť je to káva z Itálie. (Mimochodem, těch Italů je tu také jak hub po dešti. Pizzami je zaplaveno celé město skoro stejně jako čínskými restauracemi.) Ale jsou tu i české restaurace a vesměs plné. Inu, těm našim dukátovým buchtičkám, svíčkové, či knedlu, vepřu, zelu a dobře vychlazenému českému pivánku jen tak leckdo neodolá. 

Už pět let tu žiju.  Někdy štastná, někdy míň, jindy veselá, pak smutná, tak jak se přes mne valí události všedních dní. Modré vody Dunaje mám ráda, nebot mi připomínají trochu moře, co ani Rakousko nemá a která já miluji.

K pití dobré kávy mi však stejně jako mnoha vám ostatním stále chybí dobrá kamarádka. Jsem sice človíček hodně samostatný, ale přece jen potřebuji přítelkyni, se kterou oblítáme krámy s hadříkami, otestujeme všechny parfémy, prohlédneme všechny hrníčky a talířky  a pak se finálně posadíme totálně unavené u dobré kávy a klábosíme. To je pocit za všechny peníze světa a je jedno, zda jste ve Vídni, v Kalifornii, či v našem Česku. Takže se s vámi pro dnešek loučím a virtuálně vám připíjím šálkem své vídeňské kávičky…

Mějte se krásně, at jste v tuto chvíli, kde jste.  Vaše Iva.

linkuj.cz vybrali.sme.sk