Ale od svého muže slýchávám lichotky ráda. V tomto případě totiž chci, aby mě dotyčný obdivoval, a aby si to také nahlas uvědomil, že mě obdivuje. Můj manžel je Mistrem v lichocení. Například tuhle, když jsem si namalovala černé oční linky, mi řekl: “Co to máš s očima? Vymetala jsi kamna?” Anebo jindy – když jsem si fakt dala práci s úpravou svého zevnějšku – namalovala jsem si rty, obtáhla je ještě konturovací tužkou a zvýraznila perleťovým leskem, mi oznámil: “ Ty máš vyšpulený pysky jak kapr po pěti minutách na souši.” A onehdy jsem si zase oblékla takovou rozevlátou sukni cikánského stylu a úžasně lehounkou tuniku s ještě úžasnějším pestrobarevným vzorem a připadala jsem si jako nějaká náádherná héérečka, co ji fotí na titulní stránky Story. Ne zrovna jako Kateřina Brožová, ale skoro. J Když mě manžel spatřil, s povytaženým obočím si mě prohlédl od hlavy až k patě, a pak se zeptal: “Copak? Jdeš strašit malý děti?”

     Vloni v létě jsem měla takový typicky ženský záchvat a začala jsem si s úzkostí uvědomovat, že pomalu ale jistě stárnu. Toužila jsem to trochu zakamuflovat, a tak jsem si oblékla obepnuté džíny, ještě obepnutější sladce růžové tričko a riflovou bundičku, která je sice podle současných módních trendů OUT, ale mně evokovala rané mládí. A pak jsem potkala jednu známou mých rodičů, paní Kováčovou, které je bezmála sedmdesát let. “Holka, já tě ani nemohla poznat,” prohlásila ta dobrá žena. “Ty vypadáš čím dál tím mladší. Jak šestnáctiletá holčička.” Óóóó, aspoň půl hodiny jsem se vznášela v oblacích. Takovouhle lichotku každá žena ráda slyší. Taková lichotka jí dlouho zní v uších. Tu si opakuje aspoň týden každý večer před spaním. JENŽE! V podvečer jsme byli s manželem nakupovat v marketu a mezi sortimentem ovoce-zelenina mě nenapadlo nic lepšího, než mu oznámit tu úúúžasnou zvěst: “Víš, co mi dnes řekla Kováčová? Že vypadám jak šestnáctiletá holčička!!!” “No to snad není možný!” vykřikl manžel. “Viď?” tetelila jsem se. “Mě to taky překvapilo.” “Jahody v sezóně za padesát tři korun!” pokračoval muž. AHA – tady něco nehraje. “Co to blábolíš?” rozohnila jsem se. “Já ti tady líčím, jak tvoje žena vypadá krásně a mladě a ty se pozastavuješ nad nějakejma blbejma jahodama!” “No co,” ohradil se manžel, “já přece nemůžu za to, že Kováčová už blbě vidí.” No chápete to? Takhle reaguje tvor, se kterým jsem strávila nejlepší roky svého života!

     Nejhorší na tom je, že tyhle lichotnické vlohy po něm zdědila i jeho (a moje) dcera. Nedávno jsme šly spolu k fotografovi vyzvednout moje fotky na nový pas. Když jsem spatřila svoji podobiznu, upřímně jsem se zhrozila. Nazelenalý obličej, fialové skvrny na tváři, vypoulené oči, od nosu táhnoucí se dvě hluboké rýhy (a krom toho výraz naprostého idiota).  “Vždyť já na tý fotce vypadám na čtyřicet!” vzdychla jsem nešťastně. “Mami – vždyť JE TI čtyřicet,” podotkla dcera. “No právě. Ale mohla bych vypadat na třicet, ne?” usoudila jsem. “Hele, zázraky se sice dějí, ale v tvym případě…” kontrovala dcerka. A pak se večer asi půl hodiny prohlížela ze všech možných úhlů v zrcadle, aby mi nakonec oznámila s drsnou úsečností necitelného mládí: “Já budu mít asi blbou postavu po tobě, viď?”

     Včera jsem měla takový den “blbec”. Nic se mi nedařilo a navíc jsem se cítila tak vyžile a nepotřebně, že jsem opravdu potřebovala slyšet něco móc hezkého. Obrátila jsem se tedy na svého manžela jako na svoji záštitu a životní oporu a požádala jsem ho, aby mi řekl nějakou krásnou lichotku. Můj muž ví, že mojí snad největší touhou je mít absolutně štíhlou postavu, a proto i věděl, jaký repertoár zvolit.  “Ty jsi tak hubená … jako ... jako ...” Horečnatě přemýšlel, jaký správný příměr použít, aby mě dostatečně potěšil. Posléze na to přišel. “Jako kostlivec,” dodal. Vysvětlila jsem mu, že lichotka sice může být nadnesená, ale aspoň trošičku by se měla přibližovat realitě a hlavně – HLAVNĚ! – musí být lichotivá, což se v jeho podání zrovna nezdařilo. Dostal druhý pokus.

     Dlouze se zamyslel, a pak z něj vypadlo: “Ty ji máš nejhezčí ze všech!” ….. Jestli si představujete, že následovala žhavá a vášnivá noc, jste na omylu. Nejdříve jsem zalapala po dechu a pak – užaslá nad tím sdělením – jsem ho podrobila výslechu, jak to může vědět a kolik to vlastně posuzuje osob shrnutých pod označení “všechny”. Po sáhodlouhé diskuzi manžel povzdychl:  “Že já blbec se vždycky nechám nachytat – zase za mnou někdy přijď s takovou kravinou ” a šli jsme si každý po svém.

PS. Nemohli byste mi říci nějakou lichotku?

Míša z Humplu

linkuj.cz vybrali.sme.sk