Když už jsem tam jel, vybavila mě manželka kratším seznamem toho, co bych měl a nebo příležitostně mohl nakoupit. Nemám to rád, respektive mám z toho obvykle trauma. Ženy vidí svět kolem sebe jinak než my, a jejich seznamy jsou pro nás, muže, na pokraji chápatelnosti. Třeba obyčejná šlehačka. Říkají šlehačka, píší šlehačka, ale nic takového v obchodě neseženete ani do soudného dne, dokud vám někdo neprozradí to tajemství:  šlehačka se ve skutečnosti jmenuje smetana (ke šlehání). A tak je to skoro se vším. Mluví a píší o potravinách tak, jak mají v paměti uloženo desítky let používání. Marně hledáte předepsanou "výběrovou mouku", "fritovací olej". Ony vědí, když jdou nakupovat, vy zoufale hledáte, tápete, luštíte, trapně loudíte na stěží nalezené kvaltující prodavačce poznání toho, co máte přinést. Oč jednodušší to měla pohádková Maruška, poslaná v zimě pro jahody! Jahodu poznáte a nespletete se!

     Nedávno jsem dostal za úkol koupit strouhanku. Obyčejnou strouhanku! Plížil jsem se kolem regálů s pocitem upřených pohledů na svá záda, očí, v nichž se zrcadlí slovo: úchyl! Když se podvanácté sunete a zkoumáte každou krabici a neberete žádnou, jste si jisti:  případný pozorovatel už volá psychiatra Chocholouška a jeho hochy se svěrací kazajkou! Poprvé mi jinde ulovená prodavačka řekla, mávnouc neurčitě rukou: "u pečiva". Dalších šest koleček a nic. Podruhé mě dovedla k jednomu místu u regálu, namířila prst a říká: "tady!". Stojím, zírám, čumím do regálu, co to jde, ale nic, co by mi připomínalo strouhanku, nevidím! Propadl jsem těžké depresi. V zoufalství jsem začal brát do rukou jednu krabici po druhé. Na jedné zvlášť veliké, co mi do té chvíle připadala jako pětikilová krabice s travním semenem nebo  krtkův dort, napsáno malým písmem: Strouhanka! Uáááá! V tomto balení jsem jí v životě neviděl, jak to ty ženy dělají, že vždy nakoupí, co potřebují?!

     Už při vjezdu na parkoviště Kauflandu se ozval můj cit pro nebezpečí. Parkoviště bylo takřka zcela plné, chvíli trvalo nalézt prázdné místo. Měl jsem s sebou devět doma nalezených prázdných pivních lahví; alespoň je vrátím a ve skříňce se uvolní trochu místa. Dal jsem si je do vozíku a nechal se vcucnout vtokem do objektu. Pamětliv stroje na výkup lahví v průchodu, bedlivě, leč marně jsem jej vyhlížel. Vyjel jsem z kolony a zaparkoval vpravo. "Nevíte, kde je výkup lahví?" zeptal jsem se babičky, zrovna projíždějící a zkušeně zvládající nespojité pohyby hada. "Venku za rohem!" ozval se cizí hlas z proudícího davu, připomínajícího prvomájový průvod s alegorickými vozy. Vzápětí jsem pochopil význam rčení: "Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky". Přejet nepřetržitý tok vozatajstva a sousměrně se zapojit do jeho protisměrné části bez kolize bylo vyloučeno. Po třech omluvách a několika vražedných pohledech jsem se konečně těch lahví zbavil a vyrazil zpět do víru dobrodružství.    

     Cestou mě přitom soustavně do pat narážel vozíkem nedočkavý bezmozek, zombík, postrkoval mě do plného prostoru jako maso do mlýnku. Hned u vchodu je zelenina, přímo za závorou se několik zoufalců hrabalo v krabici s evidentně bahnitými mandarinkami, musely být báječně levné. Mezi regály vládl chaos a vřava. Prodavači přijížděli s elektrovozíky s paletami, rozráželi dav a vytvářeli ucpávky proudů, čímž rostl chaos a celková, do agresivity,a přerostlá nervozita. Měl jsem koupit pět kilo brambor a kilo cibule. Nemáme k užití sklep, takže zeleninu nakupujeme bez uskladnění. Obvykle mám výraznou snahu nepřekážet ostatním a zaparkovat vozík do prázdného prostoru. Našel jsem jen jeden, v kaluži láku od rozbitých sklenic s okurkami. Ale to jsem zjistil, až když jsem v ní stál. Nandal jsem si také nějaké pomeranče a pár brčálově zelených banánů. Jiné neměli.  Snad budou do zítra trochu žluté. Zadíval jsem se do davu, na tváře, výrazy, typy a náladu lidí. Viděl jsem zmatenost, lačnost, bezohlednost, sprostotu. Nejhorší bylo vědomí, že jsem jejich součástí, jedním z nich. K nerozeznání. Jsem část „my“. Podstaty demokracie, voličů. Jsme-li toto my, proč by měli být politici jiní? Z úvah mě vytrhlo poznání. Přivezli nové mandarinky! Predátoři obstoupili objekt, mlátili kolem sebe lokty a poloprázdné lísky s nevyvoleným ovocem zahazovali k protistojícím, nebo na regály s paprikou a rajčaty. Á rajčata, mám jich napsáno deset kusů! Připadal jsem si jako sup. Když se největší dravci s plnými břichy (vozíky) odvalili, zbyla na mě přebraná střeva.

     Při ústupu ze zeleniny jsem si oddechl. Čekal mě jiný svět. Regály s alkoholem. Neměl jsem úkol ani úmysl nějaký přivézt, jen jsem pozoroval lidi mezi nimi. Většina z nich asi pečlivě počítala "užitnou hodnotu", poměr peněz a vitamínu "a", kterým si o víkendu zresetují psyché k nabrání sil do příštího týdne. Přitom se kochali a kochali, aby stejně nakonec zvolili nějakou formu nápoje vinného typu v petce či krabici, nebo nějaké opravdu sprosté kořalky. Ne, já to v principu neodsuzuji, jsme chudí a biti životem, potřebujeme občas odplavit smutek, zapomenout na svá ponížení, skutečnou aroganci silnějších, bohatších, mocnějších, jak nám dávají často s chutí sežrat naší nicotnost a bezmoc. Však my jim svou zlobu a beznaděj u voleb a po nich spočítáme...

     Následoval jediný světlý bod v temnotách. Regály s tiskem. Zde byl božský klid. Několik desítek lidí mlčky pročítalo knihy, noviny, časopisy, nač to kupovat, když číst je zadarmo. Mám rád lidi, co čtou. Když jsem byl mlád, také jsem to dělával. Další zastávka. Pečivo. Vpravo od pečiva jsou nápoje, vody, pivo, limonády, vždy si přitom vzpomenu na toho pána, co z vrchovatého vozíku vyndaval u pokladny kromě jiného balíky vod, limonád, piva, mléka, až zcela zespodu vytáhl placatý pytlík s hmotou, která měla původně tvar rohlíků, a chtěl ty rohlíky reklamovat a vyměnit! Jen jsem se divil, že si je nevyztužil vajíčky. Popadl jsem dva balíčky toastového chleba a přejel kolem masa a salámů k dlouhému regálu s jogurty a sýry, kde jsem tušil předepsaný měkký tvaroh. Měl jsem štěstí. Už po pěti minutách jsem narazil na prodavačku, která mě poslala k jinému regálu. Zde plaval tvaroh. Nevím v čem, snad vodě, ale byl zcela mokrý. Dal jsem ho do vozíku a začal se probíjet zpět proti proudu k pečivu pro igelitový sáček. Zazvonil mobil. Syn. "Kde seš, my už s babičkou mrzneme čtvrt hodiny na parkovišti!" Strčil jsem tvaroh do igelitu a vyrazil k pokladně. Pak už to šlo ráz na ráz. Když jsem vjel do koridoru z trubek, uviděl jsem před sebou tu nejdelší frontu v objektu. Naštěstí se rozdělovala do dvou proudů. Jenže právě v ten okamžik se na jedné ze dvou pokladen rozblikal červený nápis s výzvou k přechodu k jiné kase. Zavíráme! Dozadu to už nešlo a lidé z uzavřené větve se začali zipovat zpět do otevřené. Naštěstí jsem nezapomněl na lístek od lahví, dal jsem ho pro jistotu hned před zboží. "Co to je?" vyvalila bulvy pokladní. "Lístek od lahví", pravil jsem váhavě s pocitem absurdna. Cožpak ona to nezná? Vidí to poprvé? Jsem na Marsu? "Vždyť tam chybí čárový kód!", upřesnila. "Hmmm?! Takhle mi to vyjelo!", začínal jsem už také startovat, agresivní psychózy bývají strašně nakažlivé. "S tím musíte na informace!", pravila pokladní. "Proč bych to dělal?" položil jsem si nahlas řečnickou otázku a měl chuť ten zpět mi podávaný lístek roztrhat a zahodit. Ale peníze by člověk neměl zahazovat, mohl by si rozhněvat bohy a být potom zcela bez nich. Paní na informacích na to také zírala dost vyděšeně, ale 27 Kč po chvíli vydala.

     Bylo to ale Pyrrhovo vítězství. Ještě jedno takové a jsem ztracen. A doma jsem při úklidu nalezl ještě pět prázdných lahví...

Alka – draude