Jeli jsme presne deset hodin. Vzhledem k tomu, ze jsme vyrazili nad ocekavani brzo, tak jsme dojeli na misto uz o pulnoci. Zdvorily pan na recepci nam sdelil, ze pokoj si muzeme prebrat v az deset hodin dopoledne... Nabizel nam jiny pokoj na tuto noc, ale za dvojnasobnou cenu. Mexican i ja jsme byli silene unaveni a skoro jsme se skaceli na recepci. Napadlo me zeptat se naproti v jakemsi motelu a tam nam hned dali pokoj celkem levne. Oba jsme se svalili do postele a pak uz si pamatuji akorat silnou slunecni zari a probuzeni. Byl prekrasny slunecni den! V duchu jsem si uvedomila, ze je konec listopadu! Po koblizkove snidani jsme se presunuli do naseho zamluveneho hotelu. Privital nas jiny recepcni, ktery se jevil jako zivotem protrely. Jeho otec se narodil v Drazdanech, a tak pan mluvil celkem plynne nemecky a znal i nejaka ceska slova (vytahl se vsak jen s temi sprostymi, tak nevim, jak by na tom byl s normalni konverzaci ;-)). Jinak – hotel byl docela prima, pekny pokoj s vyhledem na ocean, obrovska postel a vana - a to mi proste ke stesti stacilo! Pak jsme vyrazili na vychazku podel pobrezi. Plaz byla nacpana hotely a na samem konci plaze byl jakysi parcik. Bylo tam prijemne a pod palmami jsme nasli nezrale kokosove orechy.  Na obed jsme zabrousili do kolumbijsko-mexicke restaurace, kterou jsme objevili uplnou nahodou. Uvnitr se mi moc libilo. Majitel mel hezky vydekorovane steny bankovkami nejruznejsich zemi, dokonce jsem u naseho stolu nasla kovovou pajdu s adresou na jakesi Melicharovi z Liberce. Bylo to prijemne prekvapeni. Jidlo bylo celkem fajn.

     Miami je osidleno predevsim spoustou Kubancu, a tak by se dalo rict, ze oficialni reci uz neni anglictina, nybrz spanelstina. Kdyz jsem si chtela v rychlem obcerstevni objednat kolu, tak mi pani anglicky proste nerozumela a Mexik pomohl ve spanelstine. To jsem nepochopila a chladne jsem konstatovala, jestli ma poneti, v jakem state se nachazi. Byla pak dost neprijemna a ja jsem si rikala, ze jsem radeji tu zizen mela pretrpet. Mexik me ale ujistoval, ze je to pro me moc dobre, alespon se trosku rozmluvim a naucim. Vlastne to je dobra stranka veci.

     Rano jsem po probuzeni pozorovala z hoteloveho pokoje ocean. Je nadherny, pruzracne modry; jemny bily pisek zprijemnuje cely pohled. Cloveka pak napadaji nejruznejsi divotvorne myslenky. Nekdy mi pripada, ze ocean dava stejnou silu jako les. Mam more hrozne moc rada a nekdy citim, jak me nabiji silou (ktera se bohuzel rychle vybije ;-)). Nasledne jsme se vydali na prohlidku mesta. Objevili jsme pomnik Holocaustu a dokonce jsme i poznali postarsi Polku, ktera prezila Majdanek. U pomniku mi nebylo prijemne, mela jsem stejny pocit, jako kdyz jdu na hrbitov. Vsude ticho, jen plamen plapolal a kolem spousta jmen....

     Take jsme byli na prohlidce zamku z roku 1916. Pripominalo mi to vetsi rodinny domek. Byl postaven na pobrezi a ozdoben prekrasnou zahradou, ta byla z celeho zamku Vizcaya nejkrasnejsi. Zrovna se tam chystala svatba a nevesta s zenichem pozovali pro fotografy. Romanticke misto pro svatbu. Dalsi den jsme vyrazili na zviratka do MetroZoo. Jiz podle nazvu jsem vytusila jakousi "specialitu". A take ano – predstavte si – nad celym arealem byli vystaveny pilire a pysne se tam prohanelo metro. Samozrejme jsme se svezli a udelali si pozovaci fotky u ruznych druhu zvirat. Vzhledem k tomu, ze jsme se z hotelu vyhrabali az pozde odpoledne, tak jsme nemeli moc casu. Pani u okynka nas nastesti obdarila ctyrmi listky, a tak jsme mohli jeste jednou dalsi den - poradne to obhlednout cele.

Vecer jsme se vydali na prohlidku mistniho nakupniho strediska, alias Mallu. Vyhlidla jsem si krasny trickovy komplet. Sla jsem si ho samozrejme vyzkouset a normalne jsem si za sebou zavrela dvere kabinky, ktere se ovsem pak uz nedaly zpatky otevrit. A tak jsem se protahovala pod jejimi dvermi na druhou stranu. Byla jsem rada, ze me nikdo nezmercil, jen Mario se kroutil v navalech smichu. Tricko jsem si nakonec koupila, a kdyz se me pani u pokladny tradicne zeptala, kdo mi pomahal, tak jsem tentokrat musela priznat, ze nikdo ;-)).

Ctvrty den jsme se valeli na plazi a vecer se vydali na salsu. Byla tam spousta usmevave hispanske komunity. Mario se me stale nejak snazil naucit zaklad; bohuzel, moc mi to neslo, ale snad casem. Neztracela jsem nadeji. Paty den uz jsme se chystali zpatky domu. Vubec se mi nechtelo odjizdet a predstava pondelniho dne - mi na nalade moc nepridavala...

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk