Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

To, že pod okny máme víc psích hovínek než traviček, že každičký roh je občůráván, že nemohu jít vysypat smetí bez toho, aniž bych se rozhlédla, ze které strany a kam mne může kousnout nejbližší bez dozoru a bez vodítka pobíhající čokl, mi vadí neustále. Však také platí: nejen podle lidských záchodků se poznává vyspělost národa – i podle četnosti psích exkrementů na metr obydlené plochy.

 Musím však čestně přiznat, že teď, když i já mám kňučícího podnájemníka, všímám si psí problematiky ještě víc, dá se říci i podrobněji. Nedávno jsme se na zahrádce setkaly (má dcera, její pes a já) s paní Hrabánkovou, naší tamější sousedkou, především ale majitelkou nádherné černé vlčáčice, obrovského  exempláře této rasy. Následující scéna byla jako šitá pro "Neváhej a toč". Náš minipes Mooray (zvaný Můra) se snažil uplatnit veškerý svůj mužný šarm, aby krásnou dlouhochlupou dámu okouzlil. Poskakoval kolem jako pingpongový míček, štěkal, kničel, bufal, zatímco ona si po chvíli přemýšlení na téma "co s tím", sedla,  hlavu dala nonšalantně na stranu a zírala přes něj kamsi do dáli. My mezitím prodebatovaly všechny současné naše i psí problémy, sdělily si poznatky o nutnosti postřiků proti plísni okurkové, předala jsem jí svůj nejnovější perfektní recept na buchotokoláč, bavily jsme se na téma různých druhů očkování  a jejich případné nutnosti. A především o projevech a schopnostech známých lékařů či veterinářů.  "Já sázím ve všem na doktora Košťála", projevila se paní Hrabánková. Zajásala jsem, k tomuto panu doktorovi chodím také, dokonce jsem k němu nahnala několik svých kamarádek. "Je naprosto dokonalej, Bessynku nám zachránil, zatímco jinej kretén ji už chtěl uspat!"

  Na můj poněkud nechápavý pohled reagovala zprvu také nechápavě, ale pak se rozesmála: "Já myslím Košťála veterináře, ke Koštálovi gynekologovi chodím samozřejmě také..." 

   Vadí mi však někdy až přehnané projevy lásky majitelů vůči čtvernožcům. Neměla bych kritizovat, když jsem sama nejspíš stejná, ale zdá se mi, že by se dalo uloupnout trochu z lásky ke zvířátku ve prospěch mláďat lidských. Nevěříte? Podívejte se například do čekárny u veterináře. S jedním pacientem se tam většinou třese celá rodina. Není nic, za co by se nemocné zvířátko muselo napomenout. Ať dělá, co dělá, loužičkuje, okusuje, obtěžuje, halasí...

  V čekárně na dětském středisku sedí  odevzdaně hodiny a hodiny rozpálené dětičky jen s otupenými maminkami, trpělivě čekajíce na pokyn "další prosím"; při projevech sebemenší neposednosti tvrdě napomínané vlastními i cizími dospěláky. Nemluvě o sestřičkách či lékařích, kteří žádají, "aby si rodiče své děti ukáznili, neboť tam přeci nejsou jediní a jak by to vypadalo, kdyby si kdekdo mohl dělat co chce..." A tak děti způsobně čekají, až budou po dlouhé době ošetřeny a odeslány přes zastávku v několika lékárnách (málokdy mají v té nejbližší potřebné léky) do peřin.

  Zvířátkům se za sebemenší útrapy dávají hned dobroty na usmířenou, jsou hýčkána, chována, oláskovávána. Na děti už tak velký čas a cit většinou nezbývá... Ty musejí být rozumné, jsou přeci už velké a vědí, že maminka toho má ještě moc a tak jsou posazeny k videu či televizi, případně poslouchají pohádky z magneťáku. Ještě že naše zem má tak velké kulturní zázemí a většina těhle "pořadů pro nemocná holátka" je kvalitních.

  Vím, pesátka a čičinky, ptačí i jiná havěť, jsou neschopni se verbálně bránit, jsou bráni jako bezmocní a zcela na nás odkázaní, což jim nikdo neubírá. Ale nejsou naše vlastní mláďata na tom tím pádem hůř? Právě proto, že se občas snaží bránit?

  Jistě jste si také všimli, že v poslední době jakoby zájem o to "mít děti" klesá, rodiny obsahují ponejvíce jen jednu jedinou odnož. Nedávno jsem četla, že je u nás i stále menší zájem o adopci.   Lidé mají jiné priority, než jsou trampoty s dětmi. A tak kojenecké ústavy a dětské domovy jsou plnější a plnější, v televizi snad brzy budou pořady typu "Chcete mě?", ve kterých budou nabízet holčičky a chlapečky obdobným způsobem, jako paní Kubišová a Zdeněk Srstka umisťují do rodin čtvernožce.  Současná doba dětem moc nepřeje. Je dobré, že vznikají nové a nové organizace na ochranu ohrožených dětí a pomoci týraným dětem, ale lepší by bylo, kdybychom jich tolik nepotřebovali...

  Kdyby u nás byly běžné rodiny vícečlennější – dejme tomu nejméně tři děti na rodinu. Vždyť dvě děti nahrazují rodiče a teprve to třetí je pro národ. Asi to zní moc vlastenecky, ale je mi smutno, když čtu,  že poslední dobou u nás víc lidí umírá než se rodí, že je u nás víc lidí starších než mladých.

  Prosím teď aktivisty ochránců zvířat, které jsem snad předchozími řádky pobouřila, aby mne nekamenovali. Kdo by se pak staral o  mého milovaného Můrinka…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk