Ne, že bych byla snad takový žrout, ale již odmala jím velmi málo, jsem „hrdou“ majitelkou zlobivého žlučníku a žaludku a až na drobné výjimky nesnáším zeleninu. V kombinaci těchto aspektů se mi pak dieta ve výsledku zdála absolutně nemyslitelná. Ovšem tentokrát se se mnou stala změna. Odhodlala jsem se poprvé v životě se řídit dietou. S rozumem jsem vybrala dietu, při které mé tělo nebude pokud možno strádat a která je na 14 dní, což se mi zdálo být mnohem slibnější než jiné „zázračné“ diety slibující nevídaný úbytek váhy během pár dní. Tyto diety se totiž vesměs daly označit na „nežrací“.
     Má volba padla na Tukožroutskou dietu – no musíte uznat, že už ten název zní velmi slibně. Základem je sice zeleninová polévka, ovšem ze surovin, které mám ráda, tedy až na drobné výhrady vůči zelí, ale „to se snese“ – říkala jsem si. Polévku jsem si matně představovala podobně jako např. segedínský guláš nebo zelňačku a při těchto myšlenkách se mi ona potřebná velká hlávka zelí zdaleka nezdála tak nestravitelná. Navíc každý den jsem podle předepsaného jídelníčku mohla ještě jiné potraviny, vesměs ovoce, takže se zdálo, že hlady rozhodně trpět nebudu a navíc se dostaví kýžený výsledek v podobě slibovaných ztracených 4 až 8 kilogramů. Bylo rozhodnuto.
     Můj (tehdy) nebohý Honza se zrovna ten den stavil cestou z práce na nákupu a dobromyslně mi volal, zda nepotřebujeme něco nakoupit. Nesměle jsem odvětila, že mi doma chybí jen nějaká zelenina, ale že by toho bylo větší množství. Můj ochotný brouček, patrně při vědomí toho, že já zelenině příliš nefandím, mě ochotně povzbudil k vyjmenování seznamu. Přiznávám, že jsem rozepsané dávky raději zdvojnásobila (co kdyby mi polévka za dva dny došla, že?). Projevil sice velký podiv nad mou tak zcela nenadálou potřebou tolika zeleniny, ale přislíbil donést nákup. Za hodinu byl Honza doma. „Víš, kolik to má kilo?“ halekal už ode dveří, kde se se psy přetlačoval s velkými taškami naditými k prasknutí. Zanedlouho se obsah tašek tísnil namačkán v lednici, protože jsem seznala, že nejenže toho zaručeně bude dost, ale že to také začnu z časových důvodů vařit až následující večer. Naše lednice vypadala jako lednice zapřísáhlých vegetariánů, celé jí vévodily dvě obrovské hlávky zelí zvící basketbalového míče, doplňovala je rajčata a papriky.
     Následující podvečer jsem se tedy pustila do svého velkého díla. Vytáhla jsem náš největší hrnec, velké prkénko, ostrý nůž a potřebných 8 velkých cibulí. A tak jsem krouhala, utírala oči do utěrky a za každou procezenou slzou jsem si v duchu opakovala „4-8 kilo! 4-8 kilo!“. Jakkoliv jsem měla k zelí výhrady, po té záplavě cibule se mi zdálo, že se na mě z lednice přímo směje, proto jsem si ho nechala na konec. Nakrájet rajčata a papriky byla hračka, až na to, že jsem musela vytáhnout již další dva hrnce. Čas ovšem již notně pokročil, když jsem vysoukala z lednice hlávku zelí. Ještě jsem nebyla ani ve čtvrtině hlávky, když jsem byla nucena vytáhnout velkou mísu, kterou mám na zadělávání vánoček a mazanců. V tu chvíli už mi bylo jasné, že to zelí se na mě nesmálo, ale že se poťouchle šklebilo a s vervou jsem ho kouskovala na zdaleka již ne tak malé kousky jako na začátku. Po téměř 2 hodinách jsem mohla konečně odložit nůž. Zelenina byla konečně všechna nadrobno nakrájena v několika největších nádobách z naší kuchyně. Hurá!
     Nojo, ale i když to zcela zjevně budu vařit po částech, stále jsem potřebovala zeleninu někde stejnoměrně promíchat. Chvíli jsem bezradně chodila bytem, až jsem nakonec vzorně vydrhla vanu a obsah hrnců a mís jsem přemístila do ní. Jestli bylo v tuhle chvíli něco jasné, tak rozhodně to, že polévky bude opravdu hodně. Dala jsem se do vaření první várky. Nyní si dovolím malou vsuvku: Léta jsme bydleli nad jednou paní, která nás mořila neuvěřitelnými puchy ze své kuchyně. O povaze jídla jsme měli vždy vážné pochybnosti, zejména po tom, co tato bodrá paní udělala babičce přednášku o tom, že „správnej guláš musí bejt z nemytýho kastrólu, aby měl ten správnej šmak“. Jen co se začalo vařit mé zeleninové dílo, ihned jsem si na tuto paní vzpomněla a došla jsem k názoru, že určitě celou tu dobu držela tukožroutskou dietu, protože naším bytem se linul velmi podobný puch.
     Když Honza přišel domů, ve vaně se ještě líně rozvalovaly dvě poslední várky. Honza se zatím omezil na minimální komentáře, ovšem když otevřel lednici, za účelem ukořistit si večeři, a od shora dolů na něj koukaly samé hrnce s podivnou zeleninovou polévkou, musela jsem ho už trošku do svého plánu zasvětit. Silně zapochyboval nad mou schopností polévku pozřít, nicméně se uklidil s ulovenou večeří do ložnice a mne ponechal s mým dílem zkázy.
     V půl druhé v noci jsem se dostala k první ochutnávce. Nechala jsem svou pidimističku s nevábným obsahem vystydnout a obrněna odhodláním a heslem „4-8 kilo!“ jsem pozřela první lžíci. Kdybyste mě přiměli polknout švába, kdybyste mi dávali jíst napínáčky, nic snad v tu chvíli nemohlo být horší než naprostý šok, který utrpěly mé chuťové buňky. Před očima se mi zatmělo. Dlouhou dobu jsem si ani nedokázala v hlavě srovnat, jak to vlastně chutná. Jediný verdikt, ke kterému jsem v tom stavu byla schopna dojít, byl „košťály“ — „vařené košťály“. Od té chvíle jsem té polévce jinak neřekla.
Následující den, kdy jsem s prázdnou miskou a naběračkou otevřela lednici a ovanul mě známý puch, se mi dělalo mdlo jen z pomyšlení, že bych to měla opět pozřít. Raději jsem nejedla nic. Jenže dle pokynů tkvěl úspěch diety právě v této polévce, prostě jsem ji do sebe nějak dostat musela. Odpoledne jsem si tedy naplnila misku a uvelebila jsem se u počítače. Představovala jsem si, jak budu při práci nevědomky usrkávat a za chvíli bude miska prázdná.
     Za dvě hodiny klesla hladina košťálů v mé misce o necelý centimetr. Celá nerudná jsem se rozhodla aspoň se nechat povzbudit od kamarádky Dáši, která již zkoušela nejednu dietu a doufala jsem u ní nalézt pochopení. „Chachááá, tukožroutskou dietu? Ty jíš ten hnus? No to jsi mi mohla rovnou napřed zavolat a já bych ti řekla, že se to nedá jíst, ať se na to vykašleš! Chachacha!“ ozvala se z telefonu má jindy tak chápající kamarádka Dáša. Vylíčila jem jí celou svou dosavadní košťálovou patálii a když konečně utichl její hurónský smích, dostala jsem se i k otázce, jak dlouho ona tuto dietu vydržela. Odpověď nebyla nikterak povzbudivá – prý 2 nebo 3 dny. Stihla jsem se ještě pochlubit, že já to jistě vydržím až do konce, což vyvolalo další salvy Dášina smíchu. Duševní podpory se mi tedy rozhodně nedostalo.
     Zbytek odpoledne jsem znechuceně koukala na košťálovou misku ve snaze si zvyknout alespoň na vzhled a „vůni“ krmě, která mě měla následujících 14 dní sytit. Nakonec jsem došla k názoru, že to zřejmě moc prožívám, protože přece není možné, aby dospělý soudný člověk dělal tolik cavyků kolem zeleninové polévky. Nakonec jsem se konečně dopracovala k tomu, že jsem se s odporem přece jen pustila do jídla. Dostala jsem se zhruba do půlky, když mě můj žaludek s definitivní platností přesvědčil, že toto skutečně odmítá. Začala jsem chápat podstatu diety. Buď člověk raději nic nejí nebo to skutečně sní – výsledek byl u mě stejný. Každopádně mě zcela přešla chuť na jakékoliv jídlo. Jen večer jsem si se zavřenýma očima (to abych aspoň neviděla ty plné hrnce) nahmatala v lednici syrovou mrkev, která se mi pak zdála tou nejvýtečnější mrkví, kterou jsem kdy jedla. Honza mě večer našel doma naštvanou a hladovou, ale stále ještě ve mně zůstávalo odhodlání, že to zvládnu.
     Následující den dopadl můj pokus skamarádit se s košťály zcela stejně jako den předešlý, čili již bylo jasné, že tudy cesta nevede. Vytahala jsem tedy všechny hrnce zase z lednice a pustila jsem se do důkladného cezení. Vyzískala jsem tak mnoho litrů vývaru, který sice páchl po košťálech, ale zdál se mi mnohem stravitelnější. Košťály dostali psi jako přílohu ke granulím. K mému překvapení se po nich mohli doslova utlouct. Koneckonců, upejpat se rozhodně nemuseli, v lednici na ně čekala zásoba na týden.
     Když jsem opět seděla u počítače a nevrle jsem koukala do misky nevábně vonícího vývaru, moje nálada klesla pod bod mrazu. Zjevně jsem se minulého dne nepoučila, protože jsem opět zavolala Dáše, abych si postěžovala. Když už jsem já měla zkažený den, alespoň jsem dobře pobavila svoji věrnou kamarádku. Zbytek dne jsem strávila raději venku, ovšem i tam jsem měla dojem, že neustále cítím ten protivný pach, že mám plnou pusu ohavné polévky. Bylo to fakt děsné, nebudu to dlouze rozvádět. Důležité z toho je pouze to, že když jsem večer přišla domů, s pocitem úžasného zadostiučinění jsem celý ten slavný vývar z koštálů spláchla do záchodu a věřte mi, že jsem měla ten nejúžasnější pocit za celou tuto (krátkou) éru mé diety.

     S chutí jsem si přistěhovala k televizi celý pytlík mrkve a zapřísahala jsem se, že již nikdy žádnou podezřelou dietu zkoušet nebudu.

KIZ, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk