Byli jsme nadšeni jak úžasně se o nás cestovka  stará a začali jsme se těšit na to pošušňáníčko a poleženíčko na slunečném ostrově,  kde prší snad jen  deset dní v roce. S letenkami jsme obdrželi i nezbytné  pokyny, které doporučovaly  dodržet patnácti kilogramové zavazadlo na osobu. Nabalila jsem tedy předepsané kilogramy. Manžel, když uchopil kufr, jen hekl a rozpačitě zavzdychal, že  by nikdy nevěřil, jak těžký je kartáček na zuby, holící strojek a léky. Odpovědně prohlašuji: ano, jsou to těžké věci, zvláště když připočtu ještě  pár hadříků pro svoji osobu, které jsem  do kufru taky přihodila. Manželovy rozpaky jsem nechápala, protože příroda tak nějak zařídila, že muži mají na zádech sedmkrát hrubší kůži než ženy, a to od dob lovců mamutů, aby mohli po úspěšném lovu bezbolestně donést pořádný kus mamuta domů. Příroda si zatím bohužel nepovšimla, že v současných dobách  "mamuty" domů vláčí většinou ženy. Pro tento okamžik jsem však zavazadlo přenechala hlavě rodiny, do mamuta mělo hodně daleko a nebýt  předpisů, klidně bych ještě přibalila třeba knihovnu.

     V letadle jsem zalitovala své horlivé poslušnosti. Většina pasažérů vážila určitě od sto, do stodvaceti kilogramů, a ti podle mého názoru už na nějaké zavazadlo neměli vůbec nárok. Palubní lístek mi navíc určoval místo  zrovna mezi dvěma tlusťochy. Už jen když usedli, jejich hmotnost zavalila  sedadlo i s mojí padesátikilovou maličkostí, když  dýchali, tak mě masírovali tukovými  polštáři, a když kýchli, tak mi lokty skoro přelomili žebra. A pak se podávala káva.... a pak jsme vlítli do turbulence, tlusťoši mě pobryndali horkou kávou,  no – i já jsem se pobryndala. Někde jsem četla, že turbulence vznikají v důsledku podávání kávy. Vážení přátelé ano, přesně tak turbulence určitě vznikají.

     Po odbavení na letišti jsme byli dopraveni do hotelu. Ta náhradní lokalita byla jeden kilometr od letiště, pokoj neměl klimatizaci ani ledničku, byl ve čtvrtém patře naproti výtahu a v sousedních pokojích pobývali

hluchoněmí, kteří mohli být docela tichými společníky, kdyby se tak často s neutuchající vytrvalostí nenavštěvovali mezi sebou a nemlátili při tom dveřmi. Pokoj měl balkon s výhledem na moře a pod balkonem tři bazény s pódiem. Po vynikající večeři jsem sebou praštila na pelíšek s vytouženou představou třídenního spánku. Ó, jak velký to byl omyl! Ve  čtyřiceti stupňovém vedru nebylo možné zavřít dveře na balkon, a tak nám tu výheň ještě zvyšovalo zapadající slunce. Co tři minuty míjely náš hotel startující a přistávající letadla a v jednadvacet hodin začínal kulturní program s neměnným repertoárem: temperamentní Španělka kombinovaná s černouškem ječela do mikrofonu až do půlnoci. Zprvu jsme se domnívali, že jde o  uvítací program, v neděli jsme připustili, že to je zábava na víkend. Zbývající dny nám došlo, že ta hrůza je taky v ceně. Zavřít dveře na balkon by byla jasná smrt udušením. A tak zcela proti své vůli jsme se noc co noc zúčastňovali, alespoň jako diváci, dovádění notně ovíněných hotelových hostů, kteří se radostně svíjeli v rytmech lambady a makareny a kteří hluboko po půlnoci, místo aby popadali do svých postelí, padali za hlasitého řevu do bazénů, které jim stály v cestě a komplikovaly návrat do pokojů. Okolo třetí nad ránem se vraceli uličkami pod našimi okny vesele zpívající opozdilci, mezitím bouchali dveřmi neustále se přemisťující hluchoněmí,  posléze v pět ráno se začaly odvážet od hotelu odpadky, začaly se rozjíždět a brzdit autobusy městské dopravy a taky stoupala frekvence startů a přistání na nedalekém letišti.   

     Chtělo se nám utéct.  Zaplatili jsme si tedy jednodenní výlet do tichých míst Valdemosy a pak projížďku po moři z přístavu Costa de Sol kolem skalních útesů Sacalobry. Konečně něco v tichu... Za slunečného počasí jsme vyjeli do Valdemosy, která leží v horském údolí asi sedmnáct kilometrů od Palmy, v samém srdci pohoří Serra de la Tramuntana, které chrání Malorcu od studených severních větrů. Od Palmy jsme jeli přes údolí Estreet, které vede k jedněm z nejkrásnějších míst celého ostrova. Pak nás  doprovodily  duby, borovice a mandloně vzhůru do hor do Valdemosy. Když se nám vynořila za jednou z ostrých zatáček, byl to pohled jako v pohádce. Na její jedné straně čněla pitoreskní věž farního kostela lemovaná ochozem a končící malebnou cibuličkou, na druhé straně nás vítal kartuziánský klášter. Světový věhlas této vesničce  uvnitř kouzelné samoty dodal skladatel Fryderik Chopin, který zde se svou osudovou láskou, francouzskou spisovatelkou  George Sandovou. prožil zimu r. 1838 – 1839. Chopin si nechal do Valdemosy přivézt z Francie klavír, aby zde složil několik preludií, mezi nimi například preludium zvané dešťové, baladu F – dur, scherzo cis moll, dvě polonézy a mazurku e moll. Touto prohlídkou i pro nás skončila naše cestovatelská balada, a to v přístavu Costa de Sol, odkud jsme měli po moři pokračovat na obdivnou plavbu pobřežních útesů.

      Lodivod v přístavu nám ale s omluvnými gesty vysvětlil, že, ty maličké vlnky – koketky, ve slunečném oparu tak půvabné, znamenají blížící se bouři, takže se plavba nemůže konat. Delegátka, zvyklá vyřešit každý problém, začala telefonicky domlouvat náhradní řešení a tak jsme zaslechli, jak do svého mobilu zahlásila:  " Jasně, nacpu je do autobusu a vyvezu je po serpentinách, přece jim nebudeme vracet peníze.  Možná z těch mraků pršet nebude." A jak řekla, tak udělala. Na svahovitém parkovišti jsme nastoupili do turistického autokaru, nechtělo se nám věřit, že by odtud do skalní  stěny, tyčicí se nad  našimi hlavami  do úctyhodné výšky, mohla vůbec vést silnice. Vedla. Odvážně se rozběhla od nula do nějakých dvanácti set metrů a do nepředstavitelných třinácti kilometrů serpentin. Ty se pak zdály být bez konce a my ani nedýchali, když jsme viděli kolik centimetrů chybí k okraji kolmého srázu. A to ještě proti nám ze zatáček vyjížděla auta nebo autobusy, v tom případě se couvalo a hledal se úsek, kde byla cestička  alespoň o kousek  širší.

Stoupali jsme stále výš a výš, ale ani počasí nezahálelo. Jasně modrá obloha začala šedivět a výhledy do světa skal, řídce porostlých neduživou trávou, i do neuvěřitelných propastí, se začaly v mlze ztrácet. Zesílil vítr, který na té úzké cestě nebezpečně kymácel našim autobusem. Setmělo se tak, že jsem v autobuse nemohla najít ani svého muže, asi se někam zakutálel, jak se s námi autobus  nakláněl.         

     Převýšení bylo značné. Na nejvyšším místě jsem se letmo podívala dolů.  Za okrajem silnice se otevírala propast hluboká snad osm set metrů a dole řvalo moře. I já jsem v duchu řvala, strachy. Manžel, který strašidelné situace zvládá líp a většinou bývá vždy nad věcí, někde vzadu tiše šeptal:  "No nazdar,  tohle asi ve zdraví nepřežijeme, vždyť v tom hotelu to nebylo zase tak špatné, já blbec … a takový krásný kulturní program." A drtil mezi zuby kinedryl, aby utišil vzpouzející se žaludek.

     Přidal se liják, jaký jsem v životě  nezažila. Taky delegátka nás uklidňovala slovy: "Nemějte strach, naše cestovní kancelář je dobře pojištěná, v případě pádu do rokle, zajistíme převoz ostatků v hliníkových rakvích, a pokud nic nevidíte, v tomto okamžiku je to jen dobře, asi by vás ranila mrtvice." Konečně jsme byli v zátoce, kde jsme se polomrtví vypotáceli, abychom se posilnili obědem na zpáteční cestu.

     Delegátka, které jsme již důvěrně říkali " fišerka", nás uvedla do stanu, kde jsme měli připraveno něco k jídlu a kde se třáslo chladem dalších asi čtyřista promočených turistů. Jídlo jsme si bohužel nestačili ani prohlédnout ,natož je požvýkat. Zafoukal vítr, roztrhl stan a do talířků nám spadlo mnoho litrů vody a papání bylo fuč. A pak přišla ta šílená zpráva...

     Prý i kdyby se vyčasilo, není možné se vrátit zpět. Vítr a bouře utrhla skalní stěnu a ta zasypala jedinou příjezdovou cestu. Možná prý po moři by to šlo, ale kdy, to nikdo v tuto chvíli nevěděl. Vlny na moři dosahovaly tří metrů, stan sebral vítr, deštníky taky,  jídlo spláchla voda a všichni byli mokří do poslední nitky. K večeru přece jen došlo k akci, kdy jsme byli rozděleni do dvou skupin, a to na ryby a kamzíky. Kdo dobře šplhal, byl přidělen ke kamzíkům – s jediným úkolem: ujít ve tmě čtyři kilometry a přešplhat zavalenou silnici. Za kamennou barikádou byly připraveny autobusy, které měly odvézt kamzíky do hotelů.

Turisté, kteří již nebyli schopni pro chlad pohnout kteroukoliv končetinou, mlčící jako ryby, měli počkat na nějaký ten škuner, který je  měl odvézt do přístavu. A jelikož jsme s mužem mlčky přihlíželi celé akci, byli jsme zařazeni mezi ryby a čekal nás zlatý hřeb večera: plavba mezi skalisky po divokém moři. Když připluly čluny, bylo už skoro tma a mně bylo úplně jedno, jestli zmrznu, nebo se o něco později utopím v kocábce, která byla evidentně přetížená. Na rozhoupaném moři to bylo něco, co už po druhé v životě mít nemusím. Děti plakaly, dospělí zvraceli a všude panoval chaos. Ve filmech se v takových situacích zvrací pěkně přes zábradlí a jeden po druhém. Na naší bárce se zvracelo ponejvíce jeden na druhého. Nějaká babička, která se při této činnosti zapomněla přidržovat, se díky dvoumetrové vlnce ocitla na zádech mého muže, kterého okamžitě drapla  kolem krku a již se ho nemínila pustit, a vzlykala  mu do ucha: " Mein lieber Gott, was für ein Teufel hat mich her gebracht." (Můj milý Bože, co to za čerta mě sem přineslo!)

     Zvracecí pořádek nebylo možné prosadit.

     Ó Fryderiku, kdybyste tady byl s námi, složil byste určitě nejméně tři další dešťová preludia. A tak nám  ta nekonečná plavba pomalu ubíhala, drželi jsme se chatrnou silou chatrně přišroubovaných sedadel a zírali na vzdálená světýlka  v přístavu, ke kterému jsme se přes všechny útrapy blížili. V přístavu na nás čekaly – jako další schválnost – klimatizované autobusy a televizní kamery. Nezničitelná "fišerka" po zakotvení  nadšeně pištěla a žádala nás ke stejně nadšenému prožitku.  "Usmívejte se, mávejte, buďte happy, právě vás natáčí španělská televize" , jásala radostně a pokračovala : " V hotelu vám možná nechali i něco k jídlu  a vy se tváříte jako utopenci. Za takový zážitek byste měli ještě naší cestovce připlatit!"

     Ráno jsem měla horečku. Vyházela jsem na hromadu 30 kilogramů hadrů, opalovacích krémů a ostatních zbytečností, abych zaslzela štěstím nad krabičkou tetracyklinu, díky níž se mi pomalu vracelo vědomí a ustupovala teplota. Jo, a k těm dlouhým písčitým plážím: Tak zrovna ta v Arenalu je dlouhá a písčitá, lemovaná hlavní silnicí. Večer, když turisté baští a sedí v barech, rodinní příslušníci hoteliérů a místní obyvatelstvo vyráží na tyhle pláže, aby vyvenčili své pejsánky. Rotvajleři, dobrmani, dogy a pitbulové nadšeně sprintují po písku a značkují si svá území...

     Ráno pak, na tatáž místa, uléhají turisté milující slunce a moře na Mallorce.

     Po takové dovolené mě napadla jen tato velká pravda: "Ubi bene, ibi patria“ -  Kde vlast, tam dobře!    Nebo taky – "Všude dobře, doma nejlíp!!!"  

Monika Konečná

linkuj.cz vybrali.sme.sk