To mi připomíná, že jsem stála nedávno před jedním barákem a váhala - vejít, nevejít ? Pak jsem nevešla. Rozhodla jsem se, že si to všechno budu pamatovat jen tak, jak to bylo a ne jak to je teď. Nevstoupíš dvakrát - atd. Je to na každém. Třeba se tam ještě někdy vydám.

ani do ulice, kde jsem vyrostla. I mě - panebože, také pamětnici - zmizely do nenávratna kamarádky a kamarádi... Vzpomínám na Esterku, mou spolužačku, která se jednoho dne ke mě ve škole (v první třídě) naklonila a řekla, že už spolu nebudeme sedět. A že mi určitě napíše. Nenapsala. Asi jí to její rodiče (abychom mi neměli tenkrát nepříjemnosti) rozmluvili...

Je potřeba si to vše uvědomovat, nezapomenout. Aby se to už nikdy nemohlo opakovat.

to byla Stara 31 - po dvaceti letech. Slzela jsem a vracelo se mi spousta vzpominek. S manzelem na to radi vzpominame. Avsak musim rici, ze doma je tady v Kanade kde mam deti, rodice a vlastne uz kus zivota za sebou.
Dekuji Pane Chysky.

dětství, mládí - kde jsou asi všichni ti, co tam bydleli a pak v těch nechutných letech najednou zmizeli? Rodiče o tom raději přede mnou nemluvili - měli v dobré paměti, jak se to mnohým nevyplatilo :-(((
Děti je (nevědomky) pak ve škole udávali...

Zbavit nás nacionální indoktrinace se už pokoušeli mnozí: komunisté, liberálové, soudobí intelektuálové. Mluvit o národu nebo vlasti nahlas je dnes out, slovům „národní zájmy“ se každý „politicky korektní“ (čili falešný) politik úzkostlivě vyhýbá jak čert kříži. Pokud tato slova někdo vytáhne, média se ho okamžitě pokoušejí zesměšnit. Čechům se vtlouká do hlavy, že je směšné mít vlastní české zájmy, Moravanům, že je směšné mluvit o zájmech moravských.

Naštěstí to nezabírá. Evropané neustále myslí národně – a ne evropsky. První, na co lidé kdekoliv v Evropě reagují nejpohotověji, je nacionální akcent. Navzdory veškeré odnárodňovací výchově, což je ideologie v Evropě násilně roubovaná. A tak je taky všeobecně vnímaná. Nejtypičtějšími projevy nacionálního nadšení jsou tradiční spontánní oslavy sportovních vítězství. Zdůrazňuji: Vítězství. Nikoliv úspěchů. Úspěch je sportovní termín, vítězství sociologický fenomén. Vítěz je ten, kdo porazil druhého. Lidé se s národními týmy vnitřně ztotožňují v nacionálním pojetí: Nikoliv naši hokejisté (fotbalisté, atp...) to těm Rusům (Američanům, Němcům, atp…) nandali. Nýbrž My Češi ( Moravané, Angličané, atp…) jsme to těm Rusům (Američanům, Němcům, atp…) nandali. Tady vždycky vytryskne na povrch podprahové vnímání významu sportovního vítězství. V tomto případě v té nejméně nebezpečné podobě. Ale jako skvělý důkaz, že toto vnímání je nevykořenitelné. Naštěstí.


Politici s oblibou mluvící o (prý) tradiční nizozemské toleranci byli posledními událostmi usvědčení ze lži. Zdůrazňuji: ze lži. Nikoliv z omylu. V omylu mohl žít jen ten, kdo je buď neskutečně naivní nebo slepý. Což jistě není případ čelných politiků. Nizozemí ve skutečnosti bylo již dvě desetiletí přetopený kotel, napjatě se jen čekalo, při které události vybuchne.
Francie je na tom úplně stejně. Belgie je před rozpadem, protože oba národy si tvrdě hájí svoje. Katalánci se nepovažují za Španěly, Moravané za Čechy. Baskové chtějí od Španělska. Na jakém základě? Přece nacionálním.

Německy hovořící obyvatelé Jižních Tyrol si postupně vybojovali rozsáhlou autonomii a jazyková práva. Přesto jsou Jižní Tyroly latentním zdrojem odporu proti Itálii. Mají se snad svých těžko vybojovaných pozic vzdát? Kým by ale potom měli být: Italy? To snad ne! Evropany uvnitř Itálie? Idea evropanství v podobných případech jaksi nefunguje - to snad cítíme všichni.

Ani jediný stát EU se nechová upřímně, i když navenek se státníci před kamerami ujišťují o loajálnosti myšlenkám integrace. V okamžiku „lámání chleba“ ale každý stát tvrdě hájí své vlastní zájmy. Moudří státníci ovšem vědí, že EU jakž takž funguje jen proto, že doposud uvnitř nebyla žádná skutečná ekonomická nebo sociální krize. Pokud by ale nastala, v okamžiku se všichni postaví proti všem. Na jakém základě? Přece národním. Spontánně, protože to je jeden z nejhlouběji zakořeněných pocitů. Svoji národní (nikoliv státní!) příslušnost lidé neustále podvědomě vnímají jako základní pospolitost, bez níž se cítí vykořeněni. Evropan který přesídlil do Ameriky (Austrálie, Jižní Afriky, atp…) necítí touhu po Evropě, ale po konkrétní zemi, odkud pochází. Tuto zemi ovšem vnímá právě prostřednictvím lidí, kteří tam žijí – což je společenství národní. Nikoliv vágní společenství blíže neidentifikovatelných Evropanů.

Pestrý etnický koberec vedl k … nacionálně interpretovaným dějinám, které teprve moderní historiografie s námahou převádí na společný jmenovatel zúčastněných národů. Ano – opravdu s námahou. Protože to je násilné, umělé, kabinetní.

„Je nesmírně těžké přejít od lokální, kmenové perspektivy k perspektivě globální, planetární, tedy od té, na kterou jsme byli po staletí zvyklí, na tu, již od nás očekává budoucnost“ (Ryszard Kapuscinski).
Opravdu to někdo chce? Kromě několika extrovertních myslitelů, kteří vždycky byli a budou v každé společnosti. Není spíš úlohou doby budovat sebevědomé národy? Jako obranu proti vše rozpouštějící globalizaci.

Zbavit nás nacionální indoktrinace se už pokoušeli mnozí: komunisté, liberálové, soudobí intelektuálové. Mluvit o národu nebo vlasti nahlas je dnes out, slovům „národní zájmy“ se každý „politicky korektní“ (čili falešný) politik úzkostlivě vyhýbá jak čert kříži. Pokud tato slova někdo vytáhne, média se ho okamžitě pokoušejí zesměšnit. Čechům se vtlouká do hlavy, že je směšné mít vlastní české zájmy, Moravanům, že je směšné mluvit o zájmech moravských.

Naštěstí to nezabírá. Evropané neustále myslí národně – a ne evropsky. První, na co lidé kdekoliv v Evropě reagují nejpohotověji, je nacionální akcent. Navzdory veškeré odnárodňovací výchově, což je ideologie v Evropě násilně roubovaná. A tak je taky všeobecně vnímaná. Nejtypičtějšími projevy nacionálního nadšení jsou tradiční spontánní oslavy sportovních vítězství. Zdůrazňuji: Vítězství. Nikoliv úspěchů. Úspěch je sportovní termín, vítězství sociologický fenomén. Vítěz je ten, kdo porazil druhého. Lidé se s národními týmy vnitřně ztotožňují v nacionálním pojetí: Nikoliv naši hokejisté (fotbalisté, atp...) to těm Rusům (Američanům, Němcům, atp…) nandali. Nýbrž My Češi ( Moravané, Angličané, atp…) jsme to těm Rusům (Američanům, Němcům, atp…) nandali. Tady vždycky vytryskne na povrch podprahové vnímání významu sportovního vítězství. V tomto případě v té nejméně nebezpečné podobě. Ale jako skvělý důkaz, že toto vnímání je nevykořenitelné. Naštěstí.


Politici s oblibou mluvící o (prý) tradiční nizozemské toleranci byli posledními událostmi usvědčení ze lži. Zdůrazňuji: ze lži. Nikoliv z omylu. V omylu mohl žít jen ten, kdo je buď neskutečně naivní nebo slepý. Což jistě není případ čelných politiků. Nizozemí ve skutečnosti bylo již dvě desetiletí přetopený kotel, napjatě se jen čekalo, při které události vybuchne.
Francie je na tom úplně stejně. Belgie je před rozpadem, protože oba národy si tvrdě hájí svoje. Katalánci se nepovažují za Španěly, Moravané za Čechy. Baskové chtějí od Španělska. Na jakém základě? Přece nacionálním.

Německy hovořící obyvatelé Jižních Tyrol si postupně vybojovali rozsáhlou autonomii a jazyková práva. Přesto jsou Jižní Tyroly latentním zdrojem odporu proti Itálii. Mají se snad svých těžko vybojovaných pozic vzdát? Kým by ale potom měli být: Italy? To snad ne! Evropany uvnitř Itálie? Idea evropanství v podobných případech jaksi nefunguje - to snad cítíme všichni.

Ani jediný stát EU se nechová upřímně, i když navenek se státníci před kamerami ujišťují o loajálnosti myšlenkám integrace. V okamžiku „lámání chleba“ ale každý stát tvrdě hájí své vlastní zájmy. Moudří státníci ovšem vědí, že EU jakž takž funguje jen proto, že doposud uvnitř nebyla žádná skutečná ekonomická nebo sociální krize. Pokud by ale nastala, v okamžiku se všichni postaví proti všem. Na jakém základě? Přece národním. Spontánně, protože to je jeden z nejhlouběji zakořeněných pocitů. Svoji národní (nikoliv státní!) příslušnost lidé neustále podvědomě vnímají jako základní pospolitost, bez níž se cítí vykořeněni. Evropan který přesídlil do Ameriky (Austrálie, Jižní Afriky, atp…) necítí touhu po Evropě, ale po konkrétní zemi, odkud pochází. Tuto zemi ovšem vnímá právě prostřednictvím lidí, kteří tam žijí – což je společenství národní. Nikoliv vágní společenství blíže neidentifikovatelných Evropanů.

Pestrý etnický koberec vedl k … nacionálně interpretovaným dějinám, které teprve moderní historiografie s námahou převádí na společný jmenovatel zúčastněných národů. Ano – opravdu s námahou. Protože to je násilné, umělé, kabinetní.

„Je nesmírně těžké přejít od lokální, kmenové perspektivy k perspektivě globální, planetární, tedy od té, na kterou jsme byli po staletí zvyklí, na tu, již od nás očekává budoucnost“ (Ryszard Kapuscinski).
Opravdu to někdo chce? Kromě několika extrovertních myslitelů, kteří vždycky byli a budou v každé společnosti. Není spíš úlohou doby budovat sebevědomé národy? Jako obranu proti vše rozpouštějící globalizaci.