Musela jsem totiz minule leto odjet pracovne do zahranici (minimalne do leta si tady jeste pobudu, domu se dostavam na par dnu kazdych 5 tydnu), a tak se nase navstevy omezily na jeden necely tyden za 4-5 tydnu. A co hur. V Cechach jsem mela spoustu problemu, dlouhodobe nemoci, psychika na dne, malo kamaradu (a daleko), a byla jsem hodne sama a moc me to mrzelo. Ted se to uplne obratilo. Najednou ziju zivot, jaky jsem asi tenkrat chtela (nebo jsem spis nepocitala se ztratou partnera). Mam najednou spousu bajecnych kamaradu. Mota se kolem me nekolik ruznych chlapu. Pritele, ktery mi doted pomahal se vsemi problemy, mi nahradili kamaradi (a taky jsem tady mela aferku, ktere velmi lituji, byl to jeden velky hnusny trapas).

     Proste najednou jsem v sobe objevila zivel, ktery jsem rok – dva naseho vztahu nedobrovolne dusila (takova aktivni, s kamarady okolo, jsem byla jeste i po roce a pul naseho vztahu, pak se vse zlomilo kvuli me nemoci, takze vim, ze spolu dokazeme zit i za teto podminky – a dobre), i to, ze se libim... Nejde ale o aktivitu. Naucila jsem se vlastne zit bez nej, bez pritele, a moc me to ted trapi, kdyz nad tim premyslim, protoze VIM, ze pro me moc moc udelal (a stale dela), a moc si toho vazim. A taky VIM ze ho miluju. Bohuzel, posledni dobou kvuli pochybnostem motylci ze zaludku zmizeli. Neustale zamilovane sms, krasny pocit, ze milovana miluji take. Planujeme sice spolu budoucnost, skvele si rozumime, je to zarovne i muj nejlepsi kamarad, vi o me vsechno, uci me spoustu veci.

     Ale – ted, kdykoli se vidime, tak prvni 2 z 3 dny ho ani nemuzu polibit... Jako kdyby to najednou byl nekdo cizi...  I kdyz hlava VI, ze ho ma rada, srdce je proste zmatene. Prispela tomu i moje mati, ktera me neustale vidi po boku nekoho "lepsiho", v jejim pripade cizince z bohatsich pomeru, a rika, ze ja v 19ti letech si mam akorat uzivat a brat vse s nadhledem. Chapu, ze ma asi v necem pravdu. Ale nechci mladyho ztratit. Poskytoval mi vzdy tu krasnou jistotu, nejen to, ze "nekoho" mam, ale za mam JEHO, ze nam je spolu krasne a ze on je ma jistota, muj zivot, delalo nam spolu krasne si planovat vikendy, leto, dovolenou, nebo i obycejne souziti, spolu v jednom byte, kde nam to skvele klapalo po celou dobu. (Podotykam, ze se s nim nejedna o muj prvni dlouhodoby vztah!) Doufala jsem a porad doufam, ze az zase budeme spolu, bud tady, nebo doma v CR, ze se to zlepsi. A vrati do starych koleji. Ale nechci, aby me nahlodane srdce (dalkou, mamou, tim, ze ted vsichni kolem me jaksi bori zazitky dlouhodobych souziti, tim, co se rika o podobne mladych vztazich – ze nevydrzi, proste celkovou nejistotou, ktera se objevila az v poslednich mesicich naseho vztahu – po dobu, co jsem pryc). Ted sedim daleko predaleko od nej, ronim slzy, on take na tom neni co se citu tyce nejlepe, vim, ze ho trapim.

     Ma tento vztah realnou sanci na preziti? Je normalni ten chlad, co k nemu citim, kdyz je najednou tady – nebo ja u nej? Neni to jen to, ze tim, ze je tady, necekane narusil muj rozvrh a styl zivota zde? To, ze on to ze sve strany neciti, je strasne, ale podle me aspon trosku logicke – to ja jsem zacala novy zivot, on vede porad svuj stary, ja mam ted vlastne tri domovy (u nej, doma v CR a zde). On se na me tesi. Ja na nej take, ale pak se to nejak obrati...  Ach jo! takhle to nejde dal! Omlouvam se za zmateny prispevek. Krvaci mi srdce. Niki

P.S. predem dekuji za odpoved a nazory.

ODPOVĚĎ:

      Milá Niki, dobře-li počítám, jsi se svým současným přítelem cca dva roky. A píšeš, že je ti devatenáct. A že to není tvůj první dlouhodobý vztah... Holčičko, myslím, že sis na opravdový život dost přivstala, a nějak kolem tebe nepoznány proletěly něžnosti a romantika... Myslím, že v jednom má tvoje máma pravdu: že zatím se máš teprve rozkoukávat, užívat si světa a lidí v něm, poznávat, učit se, smát se a především si užívat krásné "nezodpovědnosti mládí" – tedy doby, kdy ti ještě nevisí na zádech žádné velké povinnosti, závazky. S nimi pak je to o mnoho horší... pak už to není tak jednoduché – především pro ty, kteří se občas "svezou nevinně". O tom, jestli bys měla mít jinšího, by se dalo polemizovat, ale to bych napřed musela vědět víc o tvém příteli – kolik mu je, co dělá, jak je vzdělaný, jaké jsou jeho životní plány, jak zodpovědný či nezodpovědný je... co zatím dokázal – je toho hodně, a bohužel, i když ten, kdo by chtěl nějak hodnotit, má mnoho vědomostí, mnohdy se předpovědi nevyvedou... S lidmi je to přeci jen jiné než s počasím :-))).

     Víš, ty ses právě, díky svému osudu, najednou vymanila z těch různých závislostí, začala jsi žít život devatenáctileté dívenky, zdravé a veselé. Tvůj přítel je ti teď jen připomínkou všech průšvihů (i ze kterých ti pomohl), tvé svědomí ti říká, že bys mu měla být vděčná, tvé vědomí se snaží ti namluvit, že se přeci milujete, tak co, dělej něco!!! – Ale v tobě je – bohužel – už ta nová holka, s novým pohledem na svět. Nemůžu ti doporučovat rozchod, protože neznám ani jednoho z vás, ale jedno vím jistě – tahle tvoje rozháranost, to je takový mix svědomí, slušného vychování, zodpovědnosti a soucitu... Ale – ta velká láska... ta tu už není. Nemá smysl se nutit do něčeho, co by se ti mohlo časem nevyplatit. Ty přeci nehledáš oporu na stáří, přítele na dožití – ty hledáš partnera na hodně moc let dopředu, otce pro své děti, člověka, v jehož blízkosti budeš cítit žhavé jehličky v celém těle...

      Jestli ti něco můžu osobně doporučit: užij si svého mládí – máš jen jedno!

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk