Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Tak ještě jeden, pak ještě jeden, pak už je těch ještějednů nepočítaně, už málem vidím konec města a pořád není Broadway. Každý přece ví, že Broadway je v centru města, a já začínám tušit chybu, Broadway isem neminul, to jediné vím jistě. Tak co se to tady děje? Vybral jsem si přehledný exit z dálnice, kde jsem viděl, že se budu moct otočit a jet zpátky, zastavil a honem mapu. Samozřejmě, že je Broadway hned za mostem a přejel jsem to, asi se to tam jmenuje jinak. Mnohem později jsem přišel na to, že správný exit je na 178. ulici, z ní zabočit doprava na tu blbou Broadway. Každému New Yorčanu je to jasné. To je potíž s "directions" od místních, vždycky popisují cestu, jako kdyby mluvili s někým, kdo to tam zná. Teď jsem ale hodně daleko na východ od mého cíle, pro nové informace radši telefonovat nebudu, kdo ví, kam by mně teď poslali. Našel jsem si v mapě, že musím jet zpátky a těsně před mostem sjet z dálnice na exitu Amsterodam street, jet doleva, pak doprava po té 178., doleva na Broadway a už jsem tam. Strašný, co?
      Jak řekli, tak i udělali. Správný exit jsem našel snadno, i když jsem se třásl jak vzácný pes. Ale je tady malý problém, v mapě nebylo, že 178. ulice je jednosměrná. Pojedu teda doprava příští ulicí, co má být. Už si nepamatuju, jak se to tam všecko semlelo, motal jsem se v jakýchsi ulicích a uličkách, až jsem nakonec málem nevěděl, kde jsem. To "málem" pramení z jediné jistoty, kterou jsem měl, že jsem v New Yorku. Pak jsem uviděl zaparkované policajty, seděli vevnitř a bavili se. Zastavil jsem a letěl k mým zachráncům a spasitelům. "Prosím vás, kde je tady Broadway". Koukali na mně jako na opilce, který netrefí domů a nechtěli se se mnou bavit. Ukecal jsem je nakonec natolik, že mi řekli, abych jel za nimi. Vyrazili vpřed, vlastně vzad, museli se nejdřív otočit. Já přeběhl ulici, aby mi neujeli, vlít do kabiny jak netopejr do tunelu a za nimi… Byl to kousek, jeden blok dopředu, vlevo a nahoře na kopečku už vidím semafory a ceduli Broadway. Sláva, je vyhráno, už nejsem ztracenej.
  Jenže, nic na světě není jednoduché, ani tohle nebylo. Ten kopeček byl kapku hodně moc do kopce, spíš tak jak na střechu krkonošské chalupy. Na sedadle jsem ležel jak v Apollu, ale přede mnou je vytoužená Broadway. Pak na semaforu padla červená a já, slušně vychován, jsem zastavil a to byla chyba. Měl jsem za sebou plně naložený trajler a žádnou zkušenost. Dnes už vím, že jsem zastavit neměl, protože když jsem se chtěl na zelenou rozjet, trak se vzepjal, pak něco křuplo, já uslyšel zvuk, jako když se koulí roura po dláždění a trak se rozjel dozadu. Zabrzdil jsem, vylezl ven, kouknu pod trak a hele, támhle u zadních kol leží ta "roura". Byl to můj kardan.

      Pro technicky neznalé vysvětlení: je to hřídel nebo osa, která spojuje převodovku se zadními koly (odborníci prominou, vysvětlení je pro laiky) a jak se točí, přenáší sílu motoru na kola. Tak teď už to jet nemohlo.
      V tu chvíli u mně zastavili další policajti, že tam nemůžu parkovat a abych koukal vypadnout. Já na to, že nic jiného si nepřeju, ale nejde to a ať mi zavolají odtahovou službu. (To je v Kalifornii běžné, oni policajti jsou tam mimo jiné od toho, aby silnice byly průjezdné a postarat se o odstranění překážky je v jejich pracovní náplni.) Oni to mají vlastně na starosti všude, ovšem – snad mimo tohohle města. A tak že prý ne, že to je můj problém a abych se ztratil. Já zas, že to nejde a že když nemám kardan, že nemůžu jet a i když mi tu pokutu dají, že to stejně nepojede. Zkusili to tedy jinak. Že když nemůžu dopředu, dozadu s kopce to pojede samo. Nejsem sebevrah, nezkusil jsem to. Naštěstí, na rohu byl dispečer místních městských autobusů, ukázalo se, že je to nesmírně hodný člověk, rodiče byli Češi a on byl celý blažený, že mi může pomoct.

      Byla tam telefonní budka, chvíli hledal v seznamu, pak někam telefonoval a nakonec mi rozechvělým hlasem řekl, že ať si sednu do traku, že pro mně přijedou. Děkoval jsem mu jako zachránci života, já to ostatně tak i cítil. Řekl mi, že mu už skončila služba a pojede domů, ale dal mi papírek s telefonním číslem na servis, co pro mně má přijet a abych jim čas od času zavolal. No, co jsem měl dělat. Když se to stalo, byly čtyři hodiny odpoledne, mezitím se setmělo a čas pomalu ubíhal. Kouřil jsem a sledoval hodinky, provoz ve městě a provoz prostitutek na rohu. A začínám mít strach…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk