Kam se ta císařská skulptura poděla? Naštěstí neroztříštěna našla azyl ve starých jatkách na Křenové ulici, aby nevzněcovala protihabsburské emoce horoucích nacionalistů. Později pak byla uložena zásluhou sochaře Vincence Makovského v zapomenutém koutě fakulty architektury na Poříčí.

Díky Ing. arch. Karlu Volavému a primáři MUDr. Karlu Nevrlkovi našel Josef II. v roce 1988 přiměřenější azyl v parku Psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích před vchodem do budovy kliniky na nižším podstavci zbaveném německých nápisů. Nové umístění pomníku není tak nelogické, neboť císařský reformátor zakládal jako první v podunajské monarchii léčebny pro duševně choré. Park černovické psychiatrie považuji přesto za azyl a za politickou rozpačitost, je to elegantní vystrkov, protože chybí politická odvaha vrátit Josefa na původní místo. Josef II. byl složitá osobnost a ne všechny jeho reformy – bylo jich na 6 000 – měly trvalou platnost. Pozdější české dějinné interpretaci vadilo, že zaváděl pro svoji multinacionální říši jednotný administrativní jazyk a tím byla via facti němčina. Při odstraňování byl zapomenut toleranční patent i zrušení roboty. V českých dějinách zůstala Josefovi II. nálepka germanizátora, ač Habsburkům z Boží milosti nebylo nic cizejšího, než nacionalistická ideologie.

     Na stejném místě byl po druhé světové válce zasazen základní kámen pro skulpturu T. G. Masaryka z šedé leštěné žuly s červeným rytým nápisem: Presidentu Osvoboditeli T. G. Masarykovi vděčné Brno – 18. 10. 1946. Autoři základního kamene byli J. Frágner a V. Makovský. Po komunistickém puči 1948 kladli občané na základní kámen na 28. října květiny pod ostrým dohledem StB. Pomník TGM zde nebyl nikdy postaven. I tento kámen zmizel a já nevím, kam se poděl.

     Přešel jurodivý stalinismus, který, kdyby nebyl býval tak nelidský, byl by býval morbidně tragikomickou realizací románu Proces od Franze Kafky. Občané nosili v přikázaných procesích – mnozí z přesvědčení a bez studu – ikony politických funkcionářů a obchodní dům Jepa na Náměstí svobody byl zastřen bílou plachtou s gigantickou tváří Stalina – koryfeje vědy. Bože, jak jsem se za tento totalitní Gleichschaltung svého národa styděl. Čeští a slovenští umělci skládali ódy a kantáty na generalissima a věru ani já jsem se nemohl ubránit inspiraci, která z této osoby vycházela. Pro glorifikaci tohoto giganta se mi zdála adekvátní forma otčenáše, žel moje óda nebyla nikdy uveřejněna, ačkoli ji nepovažuji za literárně méně hodnotnou, než podobné výtvory socialistického slavíka Pavla Kohouta:

Otče náš Staline, vzýváme Tebe,

Jsi člověk jako my nebo syn nebe ?

Ne, že bych přemýšlel,

rodná má strano,

ve vše hned uvěřím

co v tisku psáno.

I když mne bude hřát

trestance halena

i za mříží věřím jen

na otce Stalina.

     Znovu mizeli občané, tentokráte likvidováni vlastními lidmi a nedovoleno klást otázky, kam se poděli. Opět přejmenovávány ulice, náměstí, instituce a kluby, a káceny sochy, aby se zastínily předchozí společenské pořádky. Divému komunismu, se pomalu kazily a vypadávaly zuby, Nastalo Pražské jaro, které násilně zdegenerovalo v normalizaci, před níž opět prchaly davy. To už jsem dávno nebydlel v Bednářské ulici 38, ani ve městě, ani v zemi. Místo, kde stával pomník Josefa II. opět magicky přitáhlo politicky motivované vztyčování sochy a jejího pozdější kácení. Na oslavu normalizačně slaboduché komunistické strany byl odhalen 1973 pomník, nesoucí tři postavy: dělníka, kosmonauta a ženy s družicí v ruce. Autoři políbení normalizační invencí byli: M. Axman, M. Moráň, R, Bartková.  17 let vydržel pomník na místě sochy Josefa II. a základního kamene pro pomník T. G. Masaryka, než ho změněná politická atmosféra opětně odstranila a já vám nemohu říci, kam se pozdně komunistický výtvor poděl. Dnes na tom místě zůstala jen kašna, coby politické neutrum, která má naději přetrvat všechny budoucí politické systémy. 

      Tak jako se před mojí generací (ročník 1929) nemluvilo o existenci pomníku Josefa II., tak dnešní padesátníci a mladší nic nevědí o základním kamenu pro pomník T. G. Masaryka, o jeho střežení Státní bezpečností při památných prvorepublikánských dnech a o jeho odstranění. I pomník věnovaný komunistické straně zapadá v zapomnění.

     Habent sua fata statuae atque populi.

Václav Chyský, Německo

linkuj.cz vybrali.sme.sk