Počítám, že to byl tak rok 90 nebo 91. Pro ty později narozené – minulého století. Před pár měsíci jsem se vrátil z výletu po Rakousku, Německu a Švýcarsku a protože touhle ulicí jsem už nějaký čas nešel a doba byla plná změn, podivil jsem se, jak se tak rychle změnily vchody obchodů. Všude zmizely schůdky a práhy u dveří, posuvné dveře i výlohy tvořily jednu prosklenou stěnu, všechny dveře otevřené, někde část zboží vystavena před obchody, jinde zas koberečky na chodníku... Pomalu procházím a nevycházím z údivu, takové změny... už je to jako na Západě, blesklo mi hlavou.

     A což teprv na náměstí. Tam, co byl od nepaměti Baťa, a já jako malý kluk nechápal, proč tak máma nazývá obchod s obuví, byla teď nová jídelna nebo chcete-li moderní bufet s předzahrádkou a několika stolky. Nakoukl jsem dovnitř, všude samý chrom, čisto a na bufet docela útulno. To by se tedy Baťa divil, pomyslel jsem si, otočil se a pokračoval v objevování náměstí. Když jsem došel k morovému sloupu, náhle se setmělo. Asi se něco žene, vypadá to na pěknej letní slejvák, říkám si pro sebe, a já zase nechal deštník doma. V tom začaly fotobuňky startovat veřejné osvětlení, výbojky postupně naskakovaly... podívám se na hodinky – 3.53 a vidím, že se právě zastavily. A přitom jsem je včera natahoval, to je tedy pech. Bezděčně otočím hlavu ke vzdálenější straně náměstí, kde stojí fara – a v tom se to stalo.

     Budova fary se roztrhla seshora dolů, jako když roztrhnete pohled a horní okraje se mírně rozevřou jako vějíř. Dívám se nevěřícně a nechápu, co se to stalo. Všechno proběhlo v mžiku, neslyšně a já si uvědomil, že je něco podivného né na roztržení samotném, ale na tom, co je uprostřed rozevřených částí. V tom rozevření přece musí být vidět pozadí, které je za farní budovou, obloha, šedé mraky nebo tak něco, ale tady nebylo NIC. VŮBEC NIC. Ani něco jako tma, jak ji známe...

     Bylo to něco tak překvapivého a nepochopitelného, že jsem se na to šel podívat zblízka, jestli špatně nevidím. Uprostřed parku, který je součástí náměstí, jsem pochopil, že to NIC, je opravdická nicota, NEKONEČNÉ NIC. A v tom mi to došlo –  ty hodinky, jak se zastavily – to se zastavil čas, ne hodinky. A to, co je v rozevření roztržené fary, je začátek definitivního KONCE.

Tak, já jsem se dožil definitivního konce všeho, no to je tedy bomba! Otočil jsem se a šel pomalu nazpátek, už jsem se nemusel jít podívat zblízka, protože jsem věděl, co se stalo. Byl jsem klidný, neměl jsem vůbec strach, co bude následovat. Vždyť to všichni ví – boží soud před soudnou stolicí je na konci všech dnů. A já mám svědomí čisté. A také ostatní lidé na náměstí to věděli. Někteří nervózně pobíhali sem a tam, někteří žadonili a prosili, modlili se a prosili za odpuštění se sepnutými dlaněmi. Najednou jsem si uvědomil, že zmizely barvy, všechno kolem je šedivé, jako v černobílém filmu. Až teď jsem si toho všiml, jak chodím po náměstí a dívám se po žadonících. Někteří ještě vzlykají a pláčí, ale postupně všichni utichají smířeni s nevyhnutelným. Náhle mě přepadá čím dál tím větší lítost nad tím, že už nemám žádný čas ještě něco prožít a začínám si vzpomínat, co ještě jsem chtěl zažít, vidět a že je to děsně nespravedlivý vůči mě, že jsem o svůj čas přišel na rozdíl od těch, kterým byl dopřán celý jejich život a já jsem sotva v polovině... A nesu to jako křivdu, ale i já, smířen s nevyhnutelným, obcházím náměstí a čekám, co bude dál a vzpomínám na svůj život, abych na nic nezapomněl, až se mě budou vyptávat, až na mě dojde řada.

     Stojím opět u fary, už se nedívám mezi její rozevřené části a když zamířím pohledem vzhůru k obloze, s údivem sleduji, jak se pomalu dolů spouští čtyři obrovské sloupy a po chvíli už vidím, že jsou podobné sloupům, které jsou ve Vatikánu v bazilice sv. Petra, takové ty spirálovitě točené. Jeden z nich se dotknul země několik metrů ode mne. Má několik metrů v průměru, ztrácí se kdesi nahoře a na sobě v řadách po celém obvodu a do výšky kam až oko dohlédne má malé obdélníkové destičky, které končí téměř až u země. Nevidím přesně, co je to a tak jdu blíž a vidím na těch destičkách napsaná jména. A v tu chvíli vím, že to jsou jména vyvolených – svatých i prostých lidí, kteří si to zasloužili. Asi ve třetí nebo čtvrté řadě zrovna čtu jméno: Josef Kemr. Trochu jsem překvapen, že vidím známé jméno a teď bezpečně vím, že tu mohl být každý. Další řady už jsou příliš vysoko, nepřečtu jména a tak odcházím. Když se blížím k morovému sloupu, přicházejí na náměstí další lidé z postraních ulic a prosby opět sílí. Lidé volají: „ještě né, ještě né“. Prosí, aby ještě nebyl KONEC. Po nějaké době se z výšky, z protější strany náměstí než je bufet, temným hlasem, odněkud nad hotelem Zlatý jelen, ozve: „Tak dobrá“ – a po malé pomlce – „ještě to zkusím“.

     A v tu chvíli se rozední, začínají se zhasínat pouliční světla, otočím hlavu k faře a vidím, jak se právě s rachotem spojily obě části a taky už je zase všechno barevné. Podívám se na hodinky -  právě se rozběhly, je 3.53. První pocit je velká úleva, že jsem dostal čas dožít svůj život, že jsem o něj nebyl zkrácen. Lidi kolem se radují, ale trvá to překvapivě krátkou dobu. Rozhlížím se kolem a jako telepat vím, co si lidé kolem právě myslí. A většina: „ když to slíbil, tak to nemůže hned vzít zase zpátky (ten čas), takže konec ještě hned tak nebude“. Lidé se velmi rychle mění, nejvíc ti, co nejvíc žadonili – a do deseti minut už se chovají, jako kdyby nic nebylo. Jako kdyby všechno zapomněli.

    Náhle je zase tma. Někde ležím, bojím se pohnout, jsem ve střehu. Někde blízko mě někdo hlasitě dýchá. Pomalu propátrávám očima černočernou tmu. Jak jsem se zde octnul a kde vlastně jsem? Má poslední vzpomínka je z náměstí.

Ale co bylo pak, nevím. Pomalu začínám rozeznávat gauč, na kterém přespávám, vypadá to, že ležím doma a vedle spí nemocná máma, kterou hlídám, kdyby potřebovala pomoc. Ještě minimálně hodinu ležím a přemýšlím, jak jsem se sem z náměstí vlastně dostal, protože si na to nemohu vzpomenout. Pak zazvoní budík a jdu do práce. Tak to musel být sen, je to jasný. V práci mám pobožnou kolegyni, starší paní. Vyprávím jí, že už vím, jak bude vypadat konec světa. Prožil jsem ho dneska v noci. Pozorně naslouchá, pokyvuje hlavou.

     Asi za čtrnáct dní mám cestu na náměstí v Horažďovicích. Můj první pohled míří na vchody obchodů v Ševčíkově ulici. Oddechl jsem si. Obchody stále ještě vypadají jako za bolševika, i když ne tak šedivě a zelenina už vypadá jako zelenina a ovoce je mnohem větší výběr. Na náměstí, tam, co býval Baťa,  je zaplaťpámbu Agrobanka a banky, jak známo, se jen tak neztrácí, že.

Takže to byl sen, je to na beton.

     Pak jsem na tom náměstí dlouhou dobu nebyl. Změnil jsem práci, místo Sola Sušice jsem začal dělat ve Škodě Plzeň, v okolí Plzně jsem i bydlel přes týden a když jsem se znovu na náměstí objevil, nevycházel jsem z úžasu. Tam, co býval Baťa, byl teď bufet s předzahrádkou, no možná jídelna. Ale žádná banka! Bylo to jako v tom asi snu! Tak jsem váhavě prošel Ševčíkovu ulici, jestli tam snad proboha nezačali vyměňovat v obchodech vchodové dveře a výlohy. Ještě ne. Ale ten bufet mě dostal... Na to, jestli je uvnitř všechno chromový, jsem se dodnes nešel podívat. Protože,  jestli jo, stačí už jenom vyměnit ty vchodový dveře v obchodech. A to nemusí trvat moc dlouho...

     A protože teď už přes deset let dělám v Plzni a do Horažďovic na náměstí se moc nepodívám, nerad bych byl zaskočen. Takže, nějaký čas po tom, jsem jednou měsíčně při návratu z Plzně kontrolně projel Ševčíkovou ulicí, abych včas věděl... Já mám celkem svědomí čisté, alespoň si to myslím, ale stejně je dobré se moci připravit na nevyhnutelné, víme-li to včas, ne ?

     Už jsem to vyprávěl kdekomu, takže i mému švagrovi. Ten mne pozorně vyslechl a nějakou dobu si mě asi i víc vážil.

Jednou totiž říkal, že jsem jeden z Vyvolených, kterým bůh dává zprávu. Dává ji totiž těm, co jsou vyvolení. Každému jiným způsobem, některým ve snu, aby byli připraveni. To se blížil konec tisíciletí a někteří lidé měli zaručenou zprávu o konci světa. Švagr měl zprávy od Vesmírných lidí.

     Ale to je už jiný, docela jiný příběh.

Toulavej, L.P. 2006 p. Kr.

linkuj.cz vybrali.sme.sk