Jmenoval se Sashi Ohori a jeho pritel Hiroshi, prijmeni jsem si nikam nezapsala a nepamatuju si ho...  Sashi byl asi stejne vysoky jako jako ja, celkem nic vyrazneho ani zajimaveho - nebylo ani na jednom z nich. Ale byli velice zdvorili (jak taky jinak, vzhledem k narodnosti). a  prijemni. Hitoshi  chtel koupit darek pro svoji zenu, tak jsme vesli do obchodu se zlatem.  Majitel obchodu  nas primo vtahl dovnitř:  "As salamu Alaykum" pak nas usadil a hned donesl caj. . Byl uplne cerveny a tak mi nedalo se zeptat, jaky druh to je a dozvedela jsem se ze hibiscus.  Udelala jsem si mentalni zaznam si ho koupit az budu zit sama.. Na prodavacich ze souku mi asi nejvic vadilo, ze se kdyz se s vama snazili mluvit, tak se nalepili tak blizko, ze jste citili jak jim pachne z pusy. Delala to ale i spousta normalnich Egyptanu. Nedovedli udrzet personalni odstup.

     Pak se pochopitelne zacal vyptavat odkud jsme a kdyz Hiroshi rekl Tokio, tak jsem si hned uvedomila chybu. Byla jsem si jista, ze od nich bude chtit maximalni cenu. Absolutne jsem nevedela, kolik je cena zlata, navic jsem mela obavy z jeho kvality. Hiroshi chtel koupit naramek z dvojiho zlata, bileho a zluteho. Sice podle slov majitele to melo byt 24 karatove, ale punc nikde nebyl, at jsem hledala jak chtela. Vubec se mi to nelibilo. Egyptan vykladal, jak je to vzacny kousek a jak  to prodava jen s litosti v srdci...  proste takove normalni reci, na ktere jsem uz byla zvykla z Tunisu.  

     Hitoshi chvili premyslel nad cenou a pak rekl, ze teda dobre, ze to bere. To jsem uz nevydrzela a skocila do reci a udivenemu obchodniku sdelila, ze je to gahli barcha (prilis drahe) a nadhodila nejakou naprosto pofiderni cenu, za kterou by mozna se dalo koupit tricko, ale ne zlato. Ten se chytil za hlavu a zacal narikat, ze by byl naprosto ozebracenej, a ze ma dve zeny a moc deti.....jeho sexualni aktivita mne ale zajimala pramalo.  V podstate jsem si myslela, ze bychom se meli podivat radeji vic kolem, nez koupime takovou drahou vec. Navic jsem mela pocit, ze tohle zlato je prilis tvrde.... ale fakt je, ze ve zlate jsem se bohuzel nevyznala. 

     Potrebovala jsem videt jine zlato, abych mohla porovnavat. Nakonec se mi podarilo Japonce z obchodu dostat za narku  majitele, ze jeho srdce je rozbite na kusy, Allah ho nema rad, a ze se mnou obchod neuzavíral, ale s nima. Vybehl za nama jeste z obchodu a pritom stale snizoval cenu. Oba Japonci se citili neprijemne, ze byli pohosteni a nakonec nic nekoupili, ale ja jsem je tahla do jineho zlatnictví, kde se vsechno opakovalo, jen s tim rozdilem, ze jsem je poucila,  aby mezi sebou japonsky nemluvili a  aby rikali ze jsou Thai. (Tajci)..  Je to tak lepsi, od Thajcu nikdo nic moc neocekava a rozdily Egyptani nerozeznávají. Abych se priznala, ja jsem tenkrat taky nerozeznala kdo je co. To az daleko pozdeji jsem zjistila, ze  se mezi sebou moc radi nemaji a rict treba Japonci ze je Cinan, to je primo urazka. A opravdu s trochou cviku se da poznat odkud kdo je. Ale to jsem se naucila az o spoustu let pozdeji. 

     Nakonec se nam podarilo koupit naramek asi za desetinu ceny, kterou chtel prvni zlatnik. Japonci byli nadseni a Hiroshi chtel za to neco koupit pro mne: rekla jsem, ze by se mi hodil hidzab a tak jsme ho sli koupit. Pro mne smlouvani byla hra, kterou jsem strasne prozivala, asi stejne jako prodavaci. Ja jsem se zaprisahala Alllahem,  ze na tohle nemam a  oni, prestoze vedeli ze kecam, tak cenu snizovali... no zabava pro vsechny.. Pak jsme sli jsme do jedne docela hezke restaurace na souku, ale nechtela jsem nic jist.(jeste po vcerejsku!)  a Sashi mi objednal mangovy dzus. Od te doby jsem mango milovala v jakekoliv podobe, at ovoce, tak dzus nebo zmrzlinu, ci jogurt. V Cesku jsme tenkrat mango jeste neznali. 

     Protoze bylo teprve kolem druhe odpoledne, sli jsme pesky na Citadelu, kde mela byt mesita cela z alabastru. Byla to asi pulhodinova prochazka. Nemuseli jsme nastesti nikde prechazet silnici. Oba Japonci mi vysvetlovali, ze kdyz chci nekde prejit, tak je daleko lepsi si vzit taxika. Sami pry by to nikdy neriskovali. No kdyz meli penize.... Ja bych to riskovat musela! Zase jsme sli kolem kramku se vsim moznym a malem se ztratili v bocnich ulickach. Ja bych zabloudila urcite jit  sama. Sli jsme ulicemi, kde nebyli zadni turiste, jenom Egyptani a jak to vypadalo, spis nizsi trida.  

     Najednou jsem uvidela na zemi valejiciho se cloveka, vypadalo to ze snad ma nejakou prasivinu!  Dav sel klidne dal a prekracoval ho.  Nebyla jsem si jista co mam udelat. Pripadalo mi desne jen ho obejit. Ale priznam se, ze jsem se neodvazila udelat vubec nic. Bala jsem se ho dotknout. "Smrt pro tyhle lidi moc neznamena",  rekl mi Sashi. " Tihle lidi se nestaraji o nic, ani sami o sebe. Nakonec vsichni veri, ze kdyby se jim neco stalo, pujdou do jiného, lepsiho sveta. Zit tady takhle na ulici, tak tomu urcite budu verit taky! 

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk