Užuž ty bankovky rozhodila do přihrádek, když se náhle zadrhla. Její zrak ulpěl na té největší, na pětitisícovce. Pak se otočila ke mně, krátce mě propíchla očima, znovu se podívala na pětitisícovku, a její pohled se ze zájmu měnil na zvědavost, rozpaky, a posléze údiv. Znovu se otočila ke mně, tentokrát si mě pohledem přeměřila, a zpět na tu bankovku. To se opakovalo několikrát po sobě, přičemž intervaly mezi pohledy se prodlužovaly a její rozpaky a údiv rostly stejně pomalu a jistě, jako fronta za mnou.

     Zprvu mě napadlo, že ten den ještě pětitisícovku neviděla, ale to byla tak hloupá myšlenka, že netrvala dlouho. Hned vzápětí mi došlo, že se jí na té bankovce něco nelíbí. Její pohledy byly stále výmluvnější: „Je to socka, nebo nóbl padělátor?“ „Dá se na útěk, když mu pohledem naznačím, že něco není v pořádku?“ 

     „Mám utéct?“ Ne, to už neříkala ona, to mé lekavé já. Proboha, proč bych zdrhal, tu bankovku mi dal účetní při výplatě, jestli je falešná, tak to bude asi strašně příjemná zkušenost s policejním pojetím presumpce viny, ale když se leknu, tak mi ještě před mým přiznáním neviny vyrazí nějaké zuby. Konečně slečna usoudila, že neuteču, takže jí ta bankovka nezůstane, osmělila se, a skrz mluvítko mi povídá: „Pane, ta bankovka je nějaká zvláštní!“ Krev mi zhoustla o dvacet procent. „Jak to myslíte, zvláštní?“ „No, je divná...“ (dalších deset procent), „všechny znaky na ní jsou jakoby v pořádku“ (o dvanáct procent se mi ulevilo), „ale tady na ní chybí písmena!“  „Já za to nemůžu“, špitl jsem provinile a přemýšlel, jestli jsem je tam neměl dopsat - to se mi občas u složenek stává, že něco nevyplním. No jo, do pytle, ale u složenek, ne peněz, to blbnu ze stresu, nebo jako obvykle? 

      „Tady, podívejte se“, zvedla bankovku do výše očí za sklo, „tady, jak je napsáno pěttisíc, tam chybějí písmena, vidíte to?“ „No jo, máte pravdu, chybí, vůbec žádná tam nejsou!?“ , užasl jsem. „Ale nééé, tady, jak je na ploše těmi malými písmeny hustě všude vypsáno pět tisíc korun, tady chybí té, tady es, tady í, vidíte to??“  Promnul jsem si brýle, odfrkl. „Né, to opravdu nevidím“. „Počkejte chvíli, já na to musím někoho zavolat!“ „Milerád“. Slečna se s bankovkou v ruce zvedla a zmizela v zákulisí. Otočil jsem se. Za mnou už stálo asi šest lidí, spíš znuděných a netrpělivých, než zvědavých. Oslovil jsem mladíka, co stál za mnou s taškou plnou dopisů. „Prosím vás, možná byste si měl ode mne alespoň půl metru poodstoupit, nejspíš budu každou chvíli zatčen za pokus o udání falešné pětitisícovky!“

     Ale to už se slečna vracela se starší, zkušenější kolegyní. Znovu zkoumaly všechny ochranné prvky bankovky, svítily na ní fialovou lampou jak pokladní v obchodech. Nakonec obě usoudily, že až na ta chybějící písmena je bankovka zcela zdráva. „Tak já vám jí teda vemu“, rezignovaně pravila slečna, a znělo to jako udělení milosti minutu před popravou. Teprve teď se mi rozbušilo srdce, měl jsem pocit, že mám místo něj zajíce, který kličkuje o život před ohařem. Poděkoval jsem a vzal útržky složenek a drobné zpátky. Když jsem se otáčel, abych vykročil k odchodu, vrátil mi oslovení ten mladík s taškou:

     „Pane, příště, až to budete tisknout, tak si ty písmena vohlídejte, ať tady zase tak nezdržujete!“