Ouvej, vůně, kterou jsem si schovávala jen pro ty nejdůležitější okamžiky, pro chvilky slavnostní a významné, jako je třeba návštěva divadla, první rande, ples v opeře, svatba mé nejlepší přítelkyně, druhé rande, povýšení, rozvod mé nejlepší přítelkyně, třetí a každé další rande, byla v nenávratnu.

     Tedy ne zrovna v nenávratnu, ale v bagančatech mé dcery. Podle zkušeného pohybu zápěstím při vstřikování vůně až do špičky boty bych odhadovala, že nejméně ze dvou třetin skončil parfém právě v těch botách než jinde na těle mé patnáctileté dcery.

     JAKÉ BARBARSTVÍ! JAKÉ ZNEUCTĚNÍ! Můj „hodobóžový“ parfém, jak by řekla moje babička, skončil jako přeražeč pachu zapařených ponožek! Neměla jsem slov pro tento odporný zločin, jakého byla má prvorozená schopna. Prvotní nutkání bylo rozplácnout ji jako mouchu o stěnu. Přilepit její tělo k obří plácačce jako obtížný hmyz a setřepat je do odpadkového koše. Není trestu pro tak hrozný počin, nic nemůže odčinit to duševní trauma, jež mi bylo způsobeno právě v okamžiku, kdy jsem s veselou náladou a smíchem na rtech dorazila domů z práce po desíti tvrdých hodinách bojů s roční uzávěrkou.

     Potlačila jsem nutkání stisknout to bílé hrdlo a rdousit a rdousit, případně chytit ten štíhlý dlouhý krk a natahovat ho a táhnout a táhnout, až by byl delší a ještě delší, dokud jsem si nepředstavila, že se její hlava stala nafukovacím balónkem a vznáší se výš a výš na tom natáhnutém krku. Ta představa byla natolik směšná, že jsem se zmohla ještě na malou vizi ruky s nachystaným špendlíčkem, který by do balónku lehce narazil a bžum….

     Začala jsem se smát, z očí mi tekly slzy smíchu a žalu zároveň, a chuť na zamordování vlastního dítěte mne zcela přešla. Vybavila jsem si celých těch patnáct let pozpátku, znovu a třeba i v horším provedení. Po zádech mi přeběhl mráz. Mohlo by to totiž být ještě horší. Na druhou stranu i lepší by to mohlo být. I lepší. Ale jeden nikdy neví.

     „Jo, puberťačka každým coulem,“ řekl o mé prvorozené můj nejdražší. „To si ještě užiješ, ale neboj, ještě tak rok dva a bude to dobrý.“ Došlo mi, že když už jsem to nějak přežila a vydržela těch patnáct let, tak co je to proti tomu rok dva? Uteče to jak voda a najednou budu jen s úsměvem vzpomínat (budu-li schopna se za ten rok dva ještě smát).

     Co je to do bot vystříkaný parfém za pětinu mého měsíčního platu proti představě, že bych neměla dceru jednu, ale třeba rovnou dvě. Jedna si maluje na zeď u postele srdíčka mou rtěnkou od Heleny Rubinstein, protože je čerstvě zamilovaná a nenašla lepší odstín červené než je tento a druhá vesele stříká do botasek můj parfém, co jsem dostala k výročí seznámení poté, co si mým drahým krémem proti očním vráskám natřela ztvrdlé paty… Uznejte sami, hrozná představa.

     Je jen jediná věc, kterou si zoufale a horlivě přeji – pokud bych ještě někdy měla další dítě, musí to být SYN – potomek rodu mužského, u kterého jsem ochotna prominout nechuť a odpor k mytí, česání a pravidelné výměny  spodního prádla, jen když mi nebude brát moje šminky, moje trička a MOJE PARFÉMY!

Pavla Konupčíková, Holomóóóc

linkuj.cz vybrali.sme.sk