Nihil novi sub sole. O nevraživosti kmenových bohů najdeme zmínky již ve Starém zákoně. Pseudověda transferů, vnikala i do sémantiky pojmů. V době, když jsem chodil do první třídy spojoval Herr Ducháček slovo Vertreibung spíše s příjemným rozptýlením dlouhé chvíle, nebo s odbytem a prodejem svého koloniálního zboží a pan Budík myslel při slově odsun na předměty, které mu stály v cestě a které bylo třeba přesunout. Na vyhánění lidí by tehdy před válkou v souvislosti s těmito dvěma pojmy v domě v Bednářské ulici 38 ještě nikdo nepomyslil.

     Kam se poděly německé duše a jejich tělesné schránky z domu v Bednářské ulici 38 v brněnských Černých Polích v květnu roku 1945, se už nikdy nedovím. Najednou zmizely z mého obzoru, tak jako Evička Jelínková, pan Budík na začátku okupace a pan Pešl, očekávav rozšíření oné pohádkové země až k našim hranicím. Herakleitos z Efesu měl opět pravdu, válka jako otec všech věcí udělala zase jednou z pánů otroky a z otroků pány. I kmenoví bohové vrhavši své bumerangy do šiků nepřátel museli opětovně zjistit, že bumerangy se vrací na jejich vlastní hlavy.

     30. května 1945 jsem byl v roli milosrdného samaritána náhodným svědkem “vyvádění“ Němců z Brna. Rodina Kubelkova tomu osudu zatím nějak ušla, snad proto, že je nikdo z domu neudal. Patřili také ke skrčencům našeho protileteckého krytu, na jehož výstuze dřevěnými stojkami se aktivně podíleli. Přistěhovali se do Brna během protektorátu z Rakouska. Frau Kubelka se v květnu těžce roznemohla a protože veřejné dopravní prostředky nejezdily, nezbylo nic jiného, než ji naložit na nosítka a pokusit se ji umístit v některé z brněnských nemocnic. Plahočili jsme se s ní z Černých Polí do města třídou ještě včera zvanou svobodného pána Neuratha. Willy, Kubelkovic vyčouhlý syn s propadlým hrudníkem, před několika týdny ještě Hitlerjunge s dýkou za pasem, se pachtil na jedné a já na druhé straně nosítek. Supěli jsme pod nákladem, ale museli jsme spolu také nějak mluvit. Česky? Německy? V tomto bodě moje paměť naprosto selhává. Pravděpodobně to byla nějaká hatmatilka, složená z obou jazyků. Chodili jsme s Frau Kubelka od čerta k ďáblu, protože ji nikde nechtěli přijmout s poukazem, že Němce neberou. Můj argument, že Frau Kubelka je Rakušanka, nikdo nebral vážně, až se nakonec nad ní smilovali u Svaté Anny. Totálně vyčerpaní jsme se s Willym vraceli Joštovou ulicí kolem kavárny Bellevue a trosek Německého domu do Černých Polí. 

     Zatímco jedni v záplavě slunečního jasu a vůni šeříků stále ještě vítali svobodu, druzí klopýtali z města, zapřaženi do žebřiňáků, na nichž bylo naloženo jen několik málo svršků a ti, kteří nebyli schopni pochodu. Rudé pásky na rukávech a biče v rukou byly symbolem síly a toho věčného válečného pravidla – běda poraženým, kolektivního opojení jež otupuje individuální mravní odpovědnost.

     V Nové ulici, donedávna ještě Reinharda Heydricha, jsme spatřili neuvěřitelné, takřka starozákonné procesí. Bylo snad podobné tomu, v jakém šli vstříc svému osudu Evička Jelínková, legionář pan Budík, ředitel našeho klasického gymnázia legionář Dr. Josef Kudela, či poslední prezident země moravskoslezské Dr. Jaroslav Mezník, otec mého spolužáka, který vyskočil v Kouničkách z okna, aby ho gestapáci mučením nedonutili k vyzrazení činnosti podzemního hnutí?

     Již po léta klopýtaly Evropou křížem krážem tisícihlavé houfy bezprávných osob – displaced persons, zajatců a „rasově méněcenných“. Evropa si na ně zvykla. Snažím se vybavit si v paměti celou tu scenérii, ale před mým duševním zrakem se odvíjejí jen fragmenty potrhaného filmu, na němž podél zástupu zapuzených pochodují s flintami, holemi a biči revoluční gardisté, kteří pochopili nově získanou svobodu po svém. Někde v Královém Poli ten pověstný brněnský pochod smrti začínal a kam se jeho účastníci poděli – pokud přežili – je popsáno v mnohých memoárech, které většina současníků nečte, protože je pokládá za propagandu.

     Možná, že kolem nás právě procházela moje pozdější studentská přítelkyně Irma, která díky své mladistvé vitalitě pochod smrti přežila a po odysei Rakouskem a Německem se vrátila do Brna, neboť její otec patřil mezi německé technické odborníky, kteří měli pomoci rozjet poválečný československý průmysl.

     Dnes je mi záhadou, jak je možné, že jsme na počátku padesátých let o Irminých zážitcích nikdy nemluvili, nechápu, proč jsem se jí neptal a proč jsem o excesech vyhnání německých občanů z Brna tak málo věděl. Duševní obzor mladistvých zamilovaných má své tematické úžiny. Teprve po padesáti letech mi Irma po telefonu vylíčila strasti transferu a teď již vím, kam se poděla a kde dnes žije.

Pozoroval jsem průvod vyhnanců z místa, na němž dnes stojí pomník rudoarmějce od Vincence Makovského, a v mém zorném úhlu se jako symbolická inscenace rozkládaly ohořelé ruiny, kdysi tak dominantní budovy Německého domu, postavené v roce 1891 ve stylu Gründerjahre z červených cihel. V době nacionálního přetahování měla stavba Německého domu dokumentovat, komu patří Brno. Češi byli totiž rychlejší a postavili si svůj prestižní Besední dům už v roce 1873.

     Deutsches Haus a k němu příslušející park byl jedním z neuralgických bodů národnostních nesvárů ve městě a na osudu skulptur, které zde stály, lze přečíst nejednu dramatickou situaci v Brně. I pomníky mají zkušenosti s politickou diskriminací, transferem a azylem.

     Habent sua fata statuae – i pomníky mají své osudy souběžné s osudy etnických asociálních skupin, které je instalovaly.

Václav Chyský, Německo

linkuj.cz vybrali.sme.sk