Po Jelínkových zmizel listonoš pan Budík, ruský legionář, tatínek mého kamaráda. Nemohl se před skutečnými vetřelci schovat v podzemničkách, vykopaných mnou a jeho synem proti fiktivním vetřelcům dětské fantazie. Ti vetřelci reálného světa ho dopravili do Buchenwaldu, odkud se nevrátil. 

     Ordinace doktora Hexmanna osiřela hned na počátku války, když zaměnil své občanské pacienty za raněné německé vojáky někde ve Flandrech, či později na zasněžených ruských pláních. Také klepot ševcovského kladívka v dílně pana Pešla jednoho dne umlkl. Pana Erwina Ducháčka jsem naposledy zahlédl ve sflikované uniformě Volkssturmu těsně před příchodem Rudé armády. Pan rada Souček, tolerantní německý Brňan, se boje o Brno nedožil.

     Sovětskému postupu, který jsme denně sledovali na mapě, měly zabránit hluboké protipancéřové příkopy, na jejichž výkopech se podílelo místo výuky i naše gymnázium. To už mi bylo skoro šestnáct. Vzdělávání české mládeže nebylo tak jako tak v programu našich říšských ochránců, neboť vůdce a říšský kancléř měl se světem a českým národem jiné plány: „Německo bude bud světová velmoc anebo nebude vůbec. Zastavíme ten věčný tah Germánů na jih a západ Evropy a upřeme svůj pohled na zemi na východě.“ (Mein Kampf str. 742; 1939 ). Tím mínil Adolf Hitler i naši zemi a v ní žijící méněcenné české helóty, jak se o nás vyjádřil 2. října 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, přidav ještě Tschechengesindel jako epitheton ornans. Českému dělníku zvýšil příděl tuku na 400 g měsíčně, aby vyráběl zbraně pro vítěznou Wehrmacht.

     Podle Generalplanu Ost z roku 1940, vypracovaného diplomovaným agronomem, SS–Oberführerem Konradem Meyerem, měl český národ před odsunem na východ zastávat jen nízké služebné funkce a k těm vzdělání nepotřeboval. Pan profesor Konrad Meyer pracoval po válce jako zemědělský odborník na hannoverské univerzitě. Málo přesvědčivá snaha našeho gymnázia ochránit Brno před bolševismem linií protitankových zákopů, nepřinesla Říši kýžené vojenské výsledky. 15. dubna 1945 nás zákopníky pustili domů. Ve sklepě, který se změnil v protiletecký kryt, se po dlouhé dny společně krčili Češi i Němci, reagující na dopad bomb stejnými reflexy strachu, avšak s naprosto rozdílnými představami o tom, co přinesou příští dny. V mozku šestnáctiletého se ke strachu družila obava, že snad nikdy nepozná objetí dívky. 

     Tady, v protileteckém krytum jsem zaslechl 26. dubna 1945 první ruská slova: Davaj sjuda. Oproti představám vůdce a říšského kancléře, který programaticky upíral svůj kořistný zrak na země na východě, upřel zrak na naši zemi z východu ruský voják.

     Okupace a válka urychlovala osudy lidí. Již Herakleitos z Efesu v 6. století před Kristem považoval válku za otce všech věcí, protože z jedněch dělá otroky, z druhých panstvo podle prastaré zásady vae victis – běda poraženým. V českých luzích a hájích i dále na východ a jih se od nepaměti vedle sebe vrstvily různé kmeny s různými dialekty, což vadilo málokomu, protože všechny spojoval jediný křesťanský Bůh a jeho pozemští zástupci papež a císař pán. Tito byli lidu tak vzdálení, že vládli po staletí mimo jakoukoli pochybnost. Někdy se názory na způsob uctívání nebeské a zemské vrchnosti mezi poddanými a všelikými kacíři různily, což byl důvod k inkvizicím, exkomunikacím, šarvátkám, válkám i vypuzování. Vypuzováni a kacéřování byli poddaní, vládnoucí většinou zůstávali.

     Když počal vliv křesťanského Boha a jeho zástupců z boží milosti na život lidí v důsledku sekularizace slábnout, nahrazovali postupně někteří volnomyšlenkáři starého Boha modlou, která přijala všechny atributy náboženství – totiž idolem zbožněného národa. Tak se dělo po celé Evropě, o čem svědčí pomníky, malby, haly, památníky a jiné devocionálie a sakramenty, ideově obdobně stylizované a rozprostírající se od Uralu až po Atlantický oceán.

     A protože bohové (i ti nacionalističtí ) nestrpí vedle sebe bohy jiné, vybavené stejnými atributy, počalo docházet k třenicím, při čemž se z jazyka, který má sloužit ke komunikaci, stávala zbraň, důvod k nenávisti a vytlačování těch, kteří sloužili modle v konkurenčním jazyku.

     Svým způsobem hrála jistou roli i žárlivost u jazyků etablovaných, když se o místo ve státní administraci, vědě a umění hlásily jazyky do té doby přezírané, neboť i jazyky měly svoji pevnou hierarchii, za níž se skrývala privilegia nacionální.

 Václav Chyský, Německo

 Začátek

linkuj.cz vybrali.sme.sk