Ono je pro mě těžké to nějak zvlášť posuzovat, spíš teď, jako dospělá, si uvědomuju, jak je to jinde jiné. Prostě my jsme vyrůstaly a asi jsme braly, že tak to je normální. Naši se nijak nepusinkovali, nebavili se o nějakých „svých“ věcech, u nás se prostě jedlo, spalo… Máma se pořád bála, aby bylo všechno v pořádku a i my jsme se tedy snažily. To je asi dobře, ale ona vlastně byla a je stále ve stresu, co kdyby. Já jí už kolikrát říkala, že se má na tohle nebo tamto vykašlat, že se to nezblázní. Nojo, ale táta pak přijde a nějakou „super“ větou ji rozhodí. On si myslí bůhví jak je vtipnej. Nám to taky dřív nepřišlo, že je to vlastně jedovatost, že by se to dalo říct jinak.

     Sestry to vzdaly už dávno. Já zatím se stěhovat nemám důvod a taky si myslím, že by si máma zasloužila jinej život. Ale táta jí už zbavil vlastního uvažování, ona si už vůbec nevěří. Proto i v práci je taková nijaká. S nikým se zvlášť nebaví. Já se jí nedivím, oni si povídají věci z domova, ale ne jen nepříjemnosti, i hezký věci, a máma vlastně nemá co. To jim má říkat, jak žije? Ona mě vyslechne, a pak řekne, že to fakt už nemá cenu měnit, že si zvykla. Je mi z toho smutno, dívat se, jak stárne a nic z toho. Víte, já mám už i sama strach, jak dopadnu jednou já.

     S tátou nemá cenu se o tom bavit. Jednou jsem to zkusila a to mě tedy zpražil. Asi jsem po mámě, protože jsem se taky stáhla a už jsem si netroufla. Ještě jedno: je mi 18, studuju, taky si i něco vydělám, takže dávám mámě peníze. Nejsem doma zadarmo.

     Myslím, že spíš začnu s mámou někam chodit. Asi si z ní udělám kamarádku J.

Ještě jednou všem děkuju, Táňa

linkuj.cz vybrali.sme.sk