Češi i Němci se pomalu počali stahovat do vlastních ulit. Dnes tomu sociologové říkají tvorba paralelních společností. Tak se poznenáhlu měnilo národnostní klima v mikrokosmu domu, tak tomu bylo ve městě, tak tomu bylo i v zemi. Za pošmourného deštivého dne 15. března 1939 jsem se díval z okna bytu na kolony vojenských aut a oddíly Wehrmachtu, pochodující do černopolních dragounských kasáren. Rechts fahren! nekompromisně nařizovaly od prvního dne okupace černožluté dopravní tabulky, neboť v první republice se jezdilo vlevo. Příslušníci německých tankových oddílů, odění do černých mundůrů a s černými barety na ostříhaných hlavách okupovali protější cukrárnu a přežírali se šlehačkou poraženého státu, prý s fatálními následky pro vítězné vojenské žaludky a střeva, nezvyklé na tento luxus.

     V ten pamětihodný den mne přepadla opět má obvyklá hnisavá angína a přispěchavší pan doktor Hexmann utěšoval mého otce, že vše – čímž nemínil moji angínu – se opět v dobré obrátí. Neobrátilo. Už nepojedou na koních kolem našeho domu oddíly československých dragounů do černopolních kasáren. Jejich červené rajtky byly v mé klukovské představě symbolem vojenské mužnosti. Vždy jsem se přihnal k oknu, kdykoliv zazvonily podkovy o dlažební kostky a koňské zadky naplnily ovzduší amoniakovou vůní koňského potu a teplých koblížků. I desátník Petr, bratr mojí chůvy Dády, která byla spíše mojí druhou matkou, svlékl svoji dragounskou uniformu a přišel se rozloučit s námi a s Brnem, aby se v civilu vrátil do jihomoravských Uherčic.

     17. března navštívil Brno sám vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler. Nastalo frenetické zvedání paží a také přejmenovávání ulic. Forum inferius (Dolní trh – Unterring) ze třináctého století měnil během věků několikráte svá jména – Großer Platz v 18. století a v roce 1915 k poctě stařičkého císaře se změnil na Kaiser-Franz–Joseph–Platz. Když se v roce 1918 republika těšila ze své nezávislosti, nazvala tento střed města náměstím Svobody, a když tuto svobodu ztratila, nazvali jej horliví brněnští Němci k poctě návštěvníkově Adolf-Hitler–Platz. Ale jen na jeden den, neboť říšský host projevil přání, aby se jeho jménem honosilo náměstí Lažanského, kde tehdy stál Německý dům. Hostovo přání bylo vyplněno, v tichosti bylo po dvaceti čtyřech hodinách náměstí Svobody opět přejmenováno na Freiheitsplatz, aby od roku 1942, od stalingradské bitvy svým jménem Viktoriaplatz zaplašovalo realitu válečné katastrofy Třetí říše. Viktoria! Deutschland siegt an allen Fronten für Europa!, ohlašovala dobová poštovní razítka na dopisech. Dokonce i v češtině.

     Do sebe staženým brněnským národním komunitám připravoval průběh a konec války rozličný úděl. K padesátým narozeninám vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera vlálo 20. dubna 1939 v Bednářské ulici z oken nadšených nacistických soukmenovců moře praporů s bílým kruhem a v něm jako pavouk se černající hakenkrajc. O čtyři roky později jako výraz smutku nad prohranou bitvou u Stalingradu zdobil tatáž okna smuteční černý flór.

     Moje židovská kamarádka Evička s rodinou zmizela z domu v Bednářské 38 jako první. Asi ji zastihl osud naplánovaný v Hitlerově Mein Kampfu židům a jiným „podlidem“, kteroužto knihu bohužel tak málo Němců četlo, ač toto programatické veledílo dostal věnem do rodinné knihovničky každý německý novomanželský pár. Ti nemnozí, co je četli, jím byli bud nadšeni, nebo je nebrali vážně.

     Myslitelských předchůdců, měl vůdce a říšský kancléř dosti. T. G. Masaryk je jmenuje ve své recenzi Mein Kampfu: Joseph Artur Gobineau, Steward Huston Chamberlain – anglický zeť Richarda Wagnera, Georg Ritter von Schönerer, Heinrich von Treitschke a Paul de Lagard. Mohl bych přidat další a další. Masarykova recenze Mein Kampfu napsaná pod kryptonymem V. S. (verum simplex ) byla akademicky tak bezzubě korektní, že čtenář, který ji ve třicátých letech četl, netušil, jaký smrtící náboj v sobě Hitlerův sociální darwinismus skrývá.

     Po osvobození jsem našel tuto zlovolnou knihu, tištěnou pichlavým Sütterlinem na smetišti a vzal ji domů, jako doklad smutné doby. To mi bylo již šestnáct, ale trvalo několik dalších desítek let, než jsem ji přečetl a podtrhal ty nejpozoruhodnější moudrosti jejího tvůrce, například Hitlerovy vychovatelské principy a jeho stanovisko ke vzdělání: „Přílišné zdůrazňování čistě duchovní a zanedbávání tělesné výchovy přispívá v raně mladistvém věku k vzniku sexuálních představ. Mladistvý mozek nemá být zatěžován věcmi, které z pětadevadesáti procent nebude potřebovat a proto je zase zapomene. Tak například není důvod, proč se miliony lidí během let musí učit dvěma nebo třem cizím řečem, které pak jen zřídka použijí. Dějepisná výuka musí být zkrácena. Je ostatně úkolem národního státu“ (völkischer Staat) „postarat se o napsání světových dějin, ve kterých obdrží rasová otázka dominantní postavení.“

     Mein Kampf se jen hemží podobnými myšlenkovými poklady i jinými plány, k nimž patřila i odnárodňovací politika (Umvolkungspolitik) mladé české vzdělané a „rasově nezávadné“ vrstvy.

Václav Chyský, Německo 

linkuj.cz vybrali.sme.sk