Habsburská monarchie takřka bezbolestně předala tento kulturní a etnický mišmaš Československé republice, ten v ní ještě dlouho přežíval a je dodnes konzervován v brněnském hantecu, městském slangu, jemuž rozumějí jen zasvěcení. Já ještě žiji a proto mohu svými vzpomínkami vyvolat vaše stíny z podsvětí Hádu, kam většina z vás již dávno odešla přes řeku Léthé, z níž pily duše zemřelých, aby zapomněly na pozemský život. Jsem svědkem oné doby, i když léta ostrost vzpomínek zastřela. Ale i tak mohu připomenout atmosféru doby a vaše osudy dnešní generaci, jež má o vás již jen matné tušení. Vnímal jsem vaše česko-německo-židovské sousedské soužití zraky desetiletého a tato navenek poklidná symbióza se mi zdála neproblematická do doby, než zasáhl Adolf Hitler.

     Náš rodinný lékař byl Němec, pan doktor Hexmann. Byl u nás častým hostem, protože jsem opětovně trpíval horečnatým zánětem mandlí. Pan doktor s námi mluvil dobrou češtinou, za což se mu můj otec ze slušnosti revanšoval neméně dobrou němčinou. V suterénu měl koloniální obchod Němec pan Erwin Ducháček, (později se psal Duchatschek), který obsluhoval zákazníky v obou městských jazycích. V prvním poschodí naproti nám bydlela Evička Jelínková, tmavooká židovská holčička, o něco mladší, než jsem byl já. Naučila mne první německé slovíčko – der Frosch – když mi pod svým vánočním stromečkem ukazovala dárky, z nichž jí nejvíce imponoval mechanický žabák, jemuž Evička vdechovala skákavý život ušatým klíčkem. Když slovo Frosch vyslovovala, zachrčelo to rrr hluboko v jejím hrtanu a samohláska o se znásobila v řetězec složený ze samých dlouhých óóóó. Od té doby vyslovuji slovo Frrrooosch také dlouze a chrčivě.

     Velice rád jsem navštěvoval lesního radu pana Součka, jehož habitus s tváří zakrytou plnovousem, padajícím jako bílá vata na zelený myslivecký kabátec připomínal svatého Mikuláše. Pan rada Souček byl vdovec, hovořil se svojí hospodyní Máry německy, čemuž jsem při svých návštěvách nevěnoval pozornost, byv vždycky zcela zaujat mísou plnou banánů a pomerančů, které mi pan rada dobromyslně nabízel. Návštěvy byly krátké a já si nemohu vzpomenout, o čem si se mnou pan rada mohl vyprávět. Snad bylo pro mne důležitější, že mi hospodyně Máry dávala ještě nějaké banány na cestu a já jsem sníval o tom, že až budu veliký, pořídím si mísu podobnou. 

      V nevelkém bytě v přízemí, vlastně v jedné velké místnosti, která byla kuchyní, obývacím pokojem i ložnicí, bydlel s manželkou a třemi dětmi listonoš a domovník pan Budík, s jehož nejmladším synem Vlastíkem jsme byli velicí kamarádi. Ve Schreberových zahrádkách, založených na zrušeném zábrdovickém hřbitově a tehdy ještě obehnaných hřbitovní zdí, jsme na jaře hráli kuličky a na polách za domem kutali s ostatními kluky do stráně hluboké podzemničky, jakési pevnostní chodby vystavěné proti imaginárním nepřátelům, na které jsme chtivě čekali, ale kteří se nikdy nedostavili.  Obdivovali jsme červenou sportovní aerovku naproti bydlícího automobilového závodníka, letce a potápěče pana Tunala Karla Divíška, který společně se speleologem, profesorem Karlem Absolonem bádal v hlubinách jeskyní Moravského krasu a potápěl se v těžkém skafandru do studeného proudu podzemní říčky Punkvy. V témže domě, co bydlel pan Tunal Divíšek měl v přízemí obuvnickou dílnu pan Pešl, v jejíž zadní části, oddělené prkennou stěnou, byl prostor kde vařil a spal. Dílna byla provoněna krémy na boty, ševcovským pechem a pachem propocených bot. My kluci jsme dílnu pana Pešla navštěvovali, protože nám imponovalo s jakou přesností zatloukal floky do podrážek a branzolí. Tehdy se boty nosily až do úplného rozšmajdání a životnost podrážek se u klukovských bot prodlužovala kovovými cvoky, což navíc přispívalo k mužně zvučnému kroku. Pan Pešl někdy vyprávěl o pohádkové zemi, v níž není ani chudých ani bohatých a tvářil se tajemně, když naznačoval, že ta pohádková země jednou rozšíří své hranice až k nám.

     V ulicích si hrály děti převážně česky, někteří kluci chodili do české, jiní do německé školy, obě postavené v tehdy aktuálním funkcionalistickém stylu. Jejich jediný rozdíl spočíval v tom, že česká škola byla o něco větší, neboť českých žáků bylo více. Při hrách ve Schreberových zahrádkách, při kutání podzemniček a při rodlování, což je brněnský výraz pro sáňkování, panoval národnostní smír. Nejraději jsem jezdil na rodlích s Inge, neboť jsem ji tajně obdivoval, již pro formu jejího pulovru, který dával tušit, že z ní vyroste pěkná ženská...

Václav Chyský, Německo

linkuj.cz vybrali.sme.sk