Pracovní deformace nebo pud sebezáchovy? Křik těch malých bastardů. Jejich pach. Ty maličké všetečné ručičky, malé ksiftíčky, rozzářená očička. To je jen sladká maska malých ďáblů. Otočíte se a máte kudlu v zádech nebo kulku v hlavě. Přinejlepším vám jen zničí váš oblíbený diář, smažou soubor v počítači, ušpiní váš koberec, sedačku, či rozbijí vaši velmi drahou broušenou vázu. A když vám něco takového provedou, ještě začnou brečet a křičet. Ale oni nebrečí, protože jim je to líto, oni brečí, protože jste naštvaný a křičíte na ně. Bastardi.

     Ve skutečnosti mám děti ráda. Když je nemusím mít u sebe. Půjčit a vrátit. Chci být hodnou tetou, která se nikdy nezlobí, nekřičí, nezakazuje. Užívací tetou, se kterou si užijí jejich volný čas. Zodpovědnost za výchovu přenechte někomu jinému. Jenže i tato situace má svá úskalí. Žádné dítě nebude nikdy vychováno podle vašich představ. Ani vaše, ani to cizí. Což znamená, že si možná dítě čas s vámi užije, ale nepočítejte s tím, že si vy užijete čas s dítětem. Stále budete trnout, kde co zase provede nebo v jaké kaluži skončí, kolik rozbitých kolen budete ošetřovat, nebo s kolika modřinami se vrátí a co řeknete jeho rodičům. Kdykoliv něco s Piskořem děláme, před očima se mi objevují děsivé obrázky rozbitých brad, čel a jiných částí těla. Zlomeniny všeho druhu. Popáleniny. Odřeniny…

     Vystupuji z vlaku a přes sněhové závěje se deru k autu. Nastartovat, očistit, vyhřát… nasednout a vyrazit. Chvilku přemýšlím, kterou cestou se vydat. Zkusím experimentovat a zvolím záhadnou uličku, kde jsem nikdy nebyla. Ženu si to po silnici a začínám být nervózní – okolí je čím dál tím více neznámé. Začíná chumelit ještě víc a silnice klouže. Zastavila jsem na benzínce s úmyslem podívat se do mapy a případně se zeptat na cestu. Po chvilce vysvětlování co chci, se okolo mě sešlo asi pět chlápků a začali se mezi sebou dohadovat, která cesta bude pro mě bude nejlepší. Po pár minutách se dohodnou, že otočit se a na křižovatce doleva. Koukám na ně jak vyoraná myš...

     Jeden týpek se mě zeptá zda chodím v Elgin do klubů. Po pravdě mu přiznám, že tam žádné neznám. Scéna jak z amerického filmu. Dávám mu vizitku a on mi své číslo. Po chvilce váhání se mě zeptá, zda mám nějaký plán na dnešek, je přece sobota večer a to je čas, kdy na celém světě mladý lidi paří a dováděj. On a jeho kamarádi jdou na večeři a pak se budou asi dívat na nějaký film nebo se půjde do nějakého toho klubu, ještě neví. Proč ne. Pokud nebudu muset řídit, klidně se půjdu bavit s americkou mládeží. Nabídne mi ještě, že může jet s kamarádem přede mnou, že mi ukáže cestu domů. Upřímně řečeno jsem byla vděčná za takovou nabídku, protože přestože mi radilo pět chlapů, nepochopila jsem téměř nic a mou angličtinou to vážně nebylo.

     U výjezdu z benzínky na mě čekají. Rozjíždíme se, prvních pár minut to je v pohodě. Klouže to, ale vše zvládám. Zatáčka, kopec dolů, zatáčka, v druhé zatáčce dostávám smyk. Auto se řítí na pouliční lampu, snažím se dostat auto pod kontrolu. Ozve se rána. Obrubník. Vytáčím auto, kluci zastavují, vypadá to, že je všechno v pořádku, jedeme dál. Klepou se mi nohy a mám strach. Bez dalších problémů jsme dojeli na hlavni ulici, kterou už znám. Předjíždím mé průvodce a pomalu se valím domů. Na stopkách pro jistotu jen zpomaluji, brzdění by mohlo znamenat další smyk. Dojedeme k domu. Jdu si jen pro menší kabelku a převléknout.

     Nasedáme a jedemééé.. Zastavujeme se ještě pro dalšího kluka. Mají přijet ještě tři holky. Přijela jen jedna, další zůstávají doma, protože se bojí někam jet. Nedivím se, já se taky bála.

     Cestou se dovídám, že kluci jsou originálem z Pákistánu, ale ve státech jsou už přes deset let. Bratr jednoho z nich má dosud akcent a všichni se mu chudákovi smějou. Zprvu jsem to nechápala – proč se mu smějí, ale po několika minutách v italsko-pakistánské restauraci, připomínající naši školní jídelnu v dobách začínajícího kapitalismu, včetně plastových ubrusů a kelímků na vodu, jsem to pochopila. Číšník patřil do kategorie přistěhovalců, kterým zůstal akcent, ale né akcent jako máme každý, ale akcent, který je velmi silný a strašně směšný. Zní to jako by si šlapal na jazyk a navíc škobrtal ze schodu. Snažím se z nich vypáčit podstatnou informaci: „Proč má každý rád evropské dívky?“ a dovídám se, že jsme údajně víc v pohodě a neřešíme tolik blbostí jako Američanky a navíc máme sexy akcent. Takže – dámy – AKCENT prosím.

     Večer se jednoznačně vydařil. Třeba začnu mít přátele i v Elgin.

P.S. Kvůli tomu obrubníku budu chudší o dvě týdenní „kapesné“. Mimochodem, pneumatiky, které na autě jsou, ani zdaleka nepřipomínají zimní...

linkuj.cz vybrali.sme.sk