Celý to vzniklo jednoduše: nechtělo se mi lízt v noci na žebřík a sundavat záclonu, podle matky „za**anou jak jetel,“ podle mě ucházející, na což matka promptně zareagovala otázkou „Co si o tobě budou myslet lidi,“ a já zas mrštně kontrovala: „A co je mi po tom???“ Neni to tak dávno, co jsme s kámoškama řešily, proč jsme dřív furt řešily, co si o nás kdo myslí, jak na nás kouká a abychom jako nevypadaly divně, podezřele, hloupě, hnusně apod.

     Došly jsme k závěru, že v dětství to za nás řešily maminky („Koukni na tu umazanou sukýnku, okamžitě tě převlíknu, nebo si lidi budou myslet, že se o tebe nestarám,“ obvyklá věta, kterou jsem slyšela od matky – samoživitelky, čelící náporu zvědavejch sousedek, kdykoli nás navštívil její západoněmecký přítel Hans), v pubertě (přes náš značný odpor) taky, ale chytřejší z nás to měly vyřešený (jako já, která pravidelně mávala matce, šmírující mě v okně do ložnice, oblečená v nestylovym kabátku, divný sukni a blůzičce a ledva jsem zašla za rok, tryskem jsem zaběhla zadním vchodem do sklepa, kde pod protézou, kterou tam kdysi zapomněl náš beznohej soused, ležely roztrhaný džíny nebo batikovanej komplet plus kůže na krk, hlavu a nohy) a oblíkala jsem se tak, aby ostatní právě čuměli!

     Taky jsme se shodly na tom, že každá z nás má v hlavě jakejsi etickej kodex, zčásti vycházející z biblickýho Desatera, kterej jsme si postupem let přizpůsobily na základě zkušeností – např. „Nezesmilníš“ – teda pokud je ten chlap hnusnej a má ho malýho, což se nedá zjistit, aniž bych porušila, žejo… Nebo „Cti otce svého i matku svou“ – nojo, ale co když tvá máma chlastá od rána do večera a táta tě buď tluče, nebo zneužívá, ha? Případně „Nepokradeš“ – teda pokud tvuj manžel křečkuje prachy a dává ti na veškerou domácnost 3000 měsíčně, a sám se oblíká u Bosse a večeří v Pravdě, tak si puč jeho kreditku, nebo mu šmátni do kešeně pro pár tisícovek, ať vidí, Harpagon jeden…

     Takže se chováme asi tak, abychom druhejm zas tak moc neubližovaly, leč mnohým z nás začlo bejt někdy po třicítce fuk, jestli nás maj sousedi rádi a kolemjdoucí oceňujou náš intelekt, páč si pod paží neseme Kafkovy Proměny. Mejeme se, líčíme a oblíkáme tak, abychom byly spokojené my (a oceníme pozitivní feedback v podobě obdivnýho pohledu kolemjdoucího fešáka), nikoli okolí. A tohle všechno jsem se snažila vysvětlit matce spolu s významem slova PARADOX – páč mě štvalo, že na jednu stranu má takovou pěknou hlášku s tou dírou do pr… pardon, do zadele, a na druhou chce prát pitomou záclonu jenom proto, aby sousedi, vzdálení přes dvůr cca 300 metrů, ocenili, že nejsem špindíra. 

     Matka ohrnula ret alias udělala kanára, chvilku přemýšlivě kouřila a pak pronesla: „Jo, s tim paradoxem máš pravdu, ale není paradoxní mít naklizenej byt a nechat v okně povlávat hnusnou smradlavou záclonu????“

     Na to jsem neměla co říct. Tiše jsem vzala žebřík, vyšplhala ke stropu, sundala záclonu, mrskla s ní o zem a šla koukat na Mlčení jehňátek. Zas vyhrála. Jestlipak ten náš boj někdy skončí…?

Roseanne

linkuj.cz vybrali.sme.sk