Vedle sebe defilovaly účet za rychlovarnou konvici, účty z dnes již neexistujících restaurací za obědy či večeře, ústřižky složenek za inkaso, účty za naši první lednici a pračku, dokonce jízdenky z naší první cesty vlakem na Dobříš (ta byla zároveň poslední, neb jsem se přesvědčila, že svého partnera sice miluji, ne však natolik, abych kvůli němu cestovala špinavým, byť dvoupatrovým vlakem se svačinou v plátěném chlebníku, který jsem měla naposledy při branném cvičení na základce. Tentokrát v něm však nebyly igelitové pytlíky, gumičky-zavařovačky a pláštěnka na nácvik cvičného poplachu, ze kterého si pamatuji jen to, že v případě atomového útoku si mám lehnout patami k výbuchu, ale dva chleby s paštikou, parfém a cigarety, procházeli jsme se vesnicí a tvářili se jako spokojení turisté. Ale – kdepak, z kavárenské povalečky pěší turistku neuděláš!).

     Listovala jsem těmi stránkami, vzala jsem to pěkně odzadu, sledovala součty – nejvíc za rok, kdy přítel kupoval a zařizoval byt (ze kterého jsem právě odcházela), i konečnou sumu, vzpomínala, jak jsme si kupovali kuchyňskou linku a promýšleli, jak to udělat, aby v naší 32metrové garsonce mohl vzniknout kuchyňský kout, obývák a ložnice zároveň, nebo jak jsem uškudlila na novou pračku a přítel si namísto ní koupil zbrusu nové horské kolo, na což jsem reagovala lakonicky: pokrčila rameny a pravila, že je to pěkné, jen se mi v tom bude špatně prát…

     Mé prohlížení účtů bylo zalito teplým světlem vzpomínek, leč na poslední stránce se skvěl velký červený nápis: „Celkem za Jarku utraceno: 860.000“ A to mě naštvalo. Účty se týkaly všech našich společných nákupů a podle mého tam chyběly ty, které se týkaly speciálně mých výdajů (účty totiž zásadně vyhazuji a když se mi rozpadne měsíc stará bota, bezmocně pláču)!!! Nasupeně jsem dobalila, počkala, až se – v této chvíli již ex-přítel – vrátí domů a hned v předsíni jsem na něj vyrukovala: Jak si to vůbec představuje, vtěsnat naše čtyřleté soužití do téhle sumy, která navíc neodpovídá pravdě? Proč, když už je tak hnidopišský a schovává si účty (některé z nich jen moje), počítá do výdajů zařízený byt, který je jeho a tak to zůstane? Proč si neodečetl dobu, kdy byl na civilce a živila jsem ho já?

     Mno, byla to pěkná bitka a já nakonec morálně zvítězila, ponechávajíc zrudlého ex-přítele v pidipředsíňce i s jeho knihou účtů. V novém domově jsem pak kamarádce zuřivě líčila, jak jsem musela utrhávat nuly od lepíků s vytištěnou cenou na krabici s novými botami,aby se Péťa neskácel nad jejich drahotou, jak si v každé restauraci objednával pouze smažený sýr nebo předkrm, jak plánoval dovolené rok dopředu, propočítával náklady na benzín a porovnával je s cenami cestovních kanceláří… Svůj zlostný monolog jsem ukončila úlevným vyfouknutím cigaretového dýmu a slovy: „Byl to zkrátka hroznej škrt a jsem ráda, že už je to za mnou!“ Kamarádka, která mlčky poslouchala, jen pokrčila rameny: „No, já se spíš divím, že jsi to vydržela tak dlouho.“ Taky jsem se divila, ale jak známo, láska hory přenáší….

     O pár let později jsem se poměrně dramaticky rozcházela s Janem, jehož vcelku dobré vlastnosti kalila jen jedna špatná, kterou však během našeho ročního vztahu vycizelovat téměř k deliriu tremens. Jiří byl perfektní a to tak, že si na víkendy připravoval rozpis činností typu: 8.30 – ranní hygiena, 8.50 – údržba PC, 9.00 – snídaně…. a nutil mne, abych přeskakovala denně pečlivě učesané třásně na koberci. Po třetím víkendu, když jsem mu narušila rozpis tím, že jsem odmítla pravidelnou procházku na Petřín (sobota, 13.30), což ho vyvedlo z konceptu natolik, že mi zapomněl připomenout třásně, které pak roztřesenou rukou s kartáčem pracně uhlazoval, mi došlo, že ani tohle nebude to pravé ořechové.

     Otakar byl milý, nesnášel urovnané věci, téměř nepil a byl hodný. Bohužel, ke všem, takže jsme se viděli minimálně, protože neustále trávil čas buď se svými kamarády, kteří potřebovali vyřešit partnerskou krizi, nebo v práci s kolegyněmi, které se mu na oplátku za to, že za ně udělal práci, svěřovaly s tajnými recepty na ořechové řezy či steaky, marinované v nálevu z černého piva. Při jedné výměně informací, bohužel (pro mne) genetického rázu, jsem ho našla u něj v obýváku a zatímco si natahoval trenky a blekotal cosi o tom, že „Miluška byla tak sama a potřebovala vyléčit komplex méněcennosti,“ chvatně jsem sbalila svůj kartáček na zuby a vypadla.

     Teprve pak mi došlo, že si mí partneři své špatné vlastnosti buď přinesli do života coby součást genetické výbavy, nebo je odkoukali doma u rodičů. A protože je nikdo nevychoval tak, že čistota – dobrota – preciznost – chuť na alkohol – touha pomáhat a podobně jsou fajn, ale všechno má svou míru, v dospělosti je vybrousili až k nesnesitelnosti. Pro druhé.

     Zcela jsem pochopila matčino rčení: „Kdo byl v deseti užalovaný hajzlík, bude ve třiceti práskač, a kdo od dětství pilně střádá do kasičky, v manželství ti vyčte i pitomou řasenku“. Bohužel, je to tak. Až půjdete zase na rande s tím blonďatým fešákem a budete cudně klopit zrak, když vám zjihle položí ruku na rameno a šeptne něco jako „Miláčku, opravdu si musíš dávat ten steak za 300? Nestačí ti ta dobrá zeleninová polévka za 20?“, nebo se mu budou lepit oči na zadek každé ženy, která projde kolem vás, či během čtvrt hodiny vypije láhev vína se slovy: „Já ti mám z tebe vždycky takovou radost, když tě vidím, že se musím opít,“ zbystřete!

     Zkuste si tohoto fešáka představit za 5, 10, 15 let a řekněte si, jestli vám to stojí za to.

     Tuhle jsem potkala při nákupech svého bývalého – Péťu. Odváděl plačícího synka od regálu s bonbóny a důrazně mu vysvětlovat, že gumoví medvídci jsou moc drahá pochoutka a snažil se ho ošálit čímsi, co vypadalo jako sojový suk z mého mládí. Dovedl ho k hezké mladé ženě, zřejmě manželce, která tak trochu s úlekem ve tváři vracela do regálu barvu na vlasy. Usmála jsem se a v jakési úlevě hodila do košíku předraženou a ne nutně nezbytnou pěnu do koupele na uvolnění ztuhlých svalů po sportu.

     Těšila jsem se domů na přítele, který po čtyřicítce vycizeloval k dokonalosti umění milovat, aniž by se předtím musel vydezinfikovat Savem…

Roseanne

linkuj.cz vybrali.sme.sk