Neváhal jsem a kul pikle, jak se ke zmíněnému objektu dostat blíže. Ideální možnost nabízí emailová komunikace. Využil jsem tedy příležitosti, když jsem si měl nechat zaslat můj nový elektronický podpis. Požádal jsem o to tedy právě Leonu. Ááááá, mám ji v pasti, říkal jsem si. Naše pohledy se v kanceláři čas od času střetávaly a já v jejích očích ucítil šíp, vystřelený k mému srdci. Ne, nejsem nesmělý, ale v místnosti, kde bylo stále plno spolupracovníků, nebyla žádná šance na oslovení. Z práce zas chodily slečny společně a já se již druhý týden marně pokoušel dostat alespoň o píď ledu blíže.
     Inu, naladil jsem svou duši na „romantika“ a rozhodl se o srdceryvný email, který přesně vystihne mé city k osobě, co nedala mi spát. Nebudu přehánět – napsal jsem jen strohé pozvání na sklenku vína a zakončil „vtipnou" rýmovačkou: Sejdeme se v baru „Smůla" – v 19:00.
     Jeden z nejznámějších barů v našem městě se opravdu jmenuje Smůla a mé pozvání znělo na sedmou (to jste asi pochopili že?). Průšvih nastal, až když jsem odkliknul na ikonu „Odeslat". Pozoroval jsem stále záda své oběti (seděla ke mně zády), zda nenaznačí, co se asi odehrává v hlavě mé vyvolené. Čekal jsem půl hodiny, hodinu, neustále přijímal a odesílal poštu – a nic. Žádná odpověď. Nebyl jsem nervózní, věděl jsem, že se známe jen 14 dní – spíš jsem si začal vyčítat, že jsem vše uspěchal.

     Pak jsme šli s kolegy do kantýny na oběd a nalezli volný stůl pro všechny. Nezávazně jsme si povídali a kdosi navrhl, že bychom mohli někdy po práci zajít ucelit partu. Začaly padat stále konkrétnější návrhy, když jeden kolega v závěru prohlásil: „Tak sejdeme se v baru Smůla v devatenáct nula nula"… Všichni – kromě mě – propukli v hurónský smích. Já rudnul, černal, hnědnul a chtělo se mi zvracet. Pak jsem se podíval na onu oběť, která na tom nebyla o moc lépe.
     „Víš, my tady všichni přijímáme poštu Leony, protože je její adresa na našem hlavním informačním letáku, a když tady není, musíme řešit objednávky a poptávky a mít zkrátka přehled, jak jdou kšefty. Proto se šéf rozhodl, že pro jistotu bude její email dostávat každý, aby žádná poptávka neproklouzla mezi prsty..."
     Nebyl jsem schopen slov a tak jsem raději mlčel. Od té doby se v kanceláři vždy při plánování různých akcí zmíní hláška: Sejdeme se v baru Smůla, v devatenáct nula nula. Akce se plánují vcelku často, takže se tato hláška stala symbolem naší kanceláře. A jak to nakonec dopadlo s Leonou? Tak o tom snad někdy příště. J

Ondra K.

linkuj.cz vybrali.sme.sk