Milá Pavli, něco podobného jsem cca před 7 lety prožívala také. Měla jsem spolupracovnici = nejlepší kamarádku (dále označ. jako "V") sama se synem - stýkala jsem se s nimi ve volném čase, trávili jsme společné dovolené, "V" měla vždycky nějakého přítele a vztahy byly super. Jenže najednou nastal zlom a "V" přestala ctít zásadu, že se nikdy "nenabourá" do funkčního vztahu a zasáhla tvrdě do mého manželství, což se projevilo tím, že můj manžel začal mizet z domova se slovy: ... "musím jít, nechci Ti ubližovat, mám Tebe i děti moc rád" ... Nebyl doma třeba 3 dny (t.zn., že se nevrátil z práce, ale šel asi rovnou k ní). Moje tehdy pubertální dcera stála jednou se svou spolužačkou na tramvajové zastávce, když z protější vinárny prý vyšel můj manžel s "V" držíce se za ruce. Když zahlédli dceru, šli k ní - moje dcera pozdravila jen svého tátu, ale "V" viditelně ignorovala. Manžel ji prý vyzval k pozdravu pro "V", ale moje dcera odsekla, že kurvy nezdraví (omlouvám se za vulgární výraz). Můj manžel jí prý vrazil facku, že je drzá. Dcera přišla s pláčem domů a křičela na mne, ať tátu vyhodím, že si nezaslouží s námi být, protože se tahá s "V" - k tomu přitakávala i ta její spolužačka. Uklidnila jsem obě dívky a začala horečně přemýšlet. Do té doby jsem se pokoušela s manželem hovořit o problému, ale on "utíkal" s tím, že si to někdy probereme v klidu. Nespala jsem celou noc, ráno ve 4 hodiny jsem skočila do taxíku a jela do vrátnice firmy, kde pracoval - přišel do práce asi kolem 5 hodiny a byl viditelně v šoku, že tam čekám. Řekla jsem jen:
"prosím potřebuji s Tebou mluvit, stav se na chvíli dneska doma". Odpověděl mi že přijde - slovo dodržel, ale zase si povídat nedokázal a opět "utekl". Skoro žádnou noc jsem nespala, jen jsem tiše bulila do polštáře a byla totálně vyřízená. Mezitím mi občas "V" zavolala a dělala scény, abych nechala
manželovi volnost, že u mne trpěl, ap. Tohle mne tak našňuplo, že jsem začala promýšlet dvě varianty - rozvod nebo
získat manžela nenásilně zpět. Byli jsme spolu tehdy 13 hezkých let, které jsem nechtěla zahodit kvůli půlroční krizi a tak jsem "vytáhla do boje" za své partnerství i za svou celou rodinu. Přestala jsem brečet, hezky jsem si líčila obličej, upravovala vlasy i celkový vzhled, domácnost jako ze škatulky, na stole barevné-lákavé jídlo a na ústech časté úsměvy. Žádné přemlouvání, špehování, prohledávání věcí a pod. Občas jsem mu dala nějaký maličký dáreček, třeba keramickou malou "žehličku na průšvihy", nebo hezký (levný) zapalovač, cigaretové pouzdro nebo zajímavou propisovačku. Když náhodou byl doma, s úsměvem a s omluvou že spěchám jsem vypadla pryč a kolikrát jsem jen hodinu chodila kolem našeho domu ... Jindy zase, když jsem slyšela, že se manžel vrací domů, zvedla jsem telefon a hlasitě + vesele jsem se smála a jakoby někomu říkala: ..."no to je super, hele já už musím končit - promiň, uvidíme se,
já se ozvu, papapa"... Manžel po čase začal sondovat, kam najednou tak často chodím, kdo mi telefonuje, proč jsem najednou jiná a hezčí a příjemnější. Usmívala jsem se a odpovídala mu, že nedělám nic špatného, že mám schůzku s přáteli, kteří mi i telefonují a snaží se mi zpestřit mou samotu. Když spal doma, klidně jsem si lehla vedle něho, přitulila se k němu a položila si hlavu na jeho rameno a usnula jsem. Kdo v této chvíli nespal, byl on. Furt mu to nějak leželo v hlavě - asi začal přemýšlet a srovnávat. Té "V" cákaly nervy a časem mu začala dělat scénky, vyčítala, vztekala se - zatímco doma u nás bylo porozumění, klid, láska, pohoda. Manžel mi najednou přinesl také malý dáreček - zvoneček prý pro štěstí a abych si prý na něho mohla kdykoliv zazvonit a přivolat jej. To byl zase milý šok pro mne. Býval doma častěji, až najednou přestal "utíkat". Paní "V" telefonovala pak třeba i v noci, ale můj manžel s ní odmítal mluvit. Pak mne občas pozval někam si posedět (u kávy nebo vínka) a on se mírně rozpovídal o tom, že s paní "V" prý fyzicky nikdy nic neměl (tomu věřím, protože manžel je v sexu dost nervák a je schopen sexu pouze s jednou ženou), že ho jen sváděla a tím velmi přitahovala, ale že teď vidí ten rozdíl a že ho to moc mrzí a že chce být se mnou, protože prý u mne poznal opravdovou lásku a cit, zatímco ona jen flirtuje a dělá pak nešťastnými všechny muže, které uhnala. Od té doby je naše manželství zase krásné, máme se rádi, děláme si vzájemně radost, vše nové poznáváme spolu, každý rok si "ukradneme" jeden týden pro sebe a jedeme úplně sami na dovolenou - a já už dnes vím, že slzami, výčitkami, naschvály, špehováním a zabejčením se, nikdy žádná žena nemůže vyhrát. Pavli, napsala jsem Ti svůj příběh pravdivě tak, jak se odehrál (krize trvala asi půl roku - já tehdy zhubla 25 kg). Možná, že se Tito bude zdát bláznivé, ale já věřím, že v něm najdeš i radu pro sebe. Držím Ti palce a přeju Ti, abys vyhrála boj nad svou žárlivostí a nad vedlejším citem svého manžela.
Když budeš chtít, klidně mi napiš.
Jana K.

Teda holky, Pavli i Jani, jsem z toho, co jste napsaly, úplně paf.
Opravdu před Vámi smekám.
Já jsem takový ranař, že zjistit něco takového, co Vy, tak (ač dobře znám rady odborníků, které jsou úplně jiné než mé chování :-(() dělám scény, pálím mosty, brečím, vyhrožuju, slídím, nevěřím...
Pavli, Tobě přeju, ať ten Tvůj pamatuje na "navrátila domů", a Tobě, Jani, gratuluji k takovému sebezapření (a Tvému muži k takové ženě).
Já vím, že tak bych to nikdy nezvládla.
A proto doufám, že ani podobné situace nebudu muset řešit.
Držím palce!!!!

Taky jsem bývala taková ranařka, že jsem to dost těžko udýchávala, pak jsem se nějak povznesla, zkildnila, o manžela bojovala, vyhrála ho zpět, byla jsem milá, vstřícná, snažila se, aby byla doma pohoda a klid, aby děti netrpěly. Tři a půl roku to fungovalo, ale pak, světe div se- nebo spíš nediv se, zklamal jednou, zklame i příště. Vše se opakovalo. Tentokrát to nebyla milenka zralá a zkušená, ale mladičká dívenka - 19let a hned nato, či spíš zároveň další, 22 let. Teď už se ani nesnažím. Na některé muže se prostě spolehnout nedá. Skoro rok jsem bojovala, tři roky žila v domnění, že je všemu zlému konec a bum. Jsem v tom zase stejně, jen s tím rozdílem, že děti jsou skoro o pět let starší, v pubertě a já taky nemládnu. Tak držím palce všem, které si toho svého vybojovaly nazpět, ať se mají jen a jen lépe. Psycholožka mi sice říkala, že ten můj je v 37 ještě nezralý, že mám ještě počkat, že jednou mu to dojde, co je pro něj důležitější, že je to krize středního věku a pocit, že mu něco utíká mezi prsty, že se snaží upevnit si tím sebevědomí, které má z nějakého nezjištěného důvodu malé,ale když si vzpomenu na ty nervy, na ty mé vnitřní boje, tak už se mi to nechce prožívat znovu.
Takže: ať nám muži zrají rychleji než víno!

- přeji Ti, abys nemusela nikdy takový problém řešit, ale věř mi, že kdybys v té situaci byla, měla jsi svého muže ráda a věděla bys na 100 %, že nezahnul
fyzicky - že šlo jen o psychický úlet,
určitě bys to dokázala také - už kvůli své lásce a kvůli dětem. Z mé strany to nebylo žádné sebeobětování, jen jsem se rozhodla zkusit to - a ono mi to vyšlo. Možná jen proto, že jsem se nezachovala jako ranařka, i když taková v jádru jsem. V takové chvíli si musí člověk uvědomit, co vlastně chce získat, ale také rizika s tím spojená. Pro mne i mého manžela to naštěstí dopadlo dobře. Děkuju Ti za
Tvá milá slova ocenění. Jana K.

- přeji Ti, aby Tvůj nezralý manžel už konečně dospěl, abys také Ty konečně našla klid a pohodu ve Vašem vztahu. Bohužel ne vždy se všechno podaří podle našich představ - ale POZOR ! Není to jen o čekání až se manžel vyblázní, ani o úporném nalákávání či přetahování jeho osoby k sobě a dětem;
je to také o sebehodnocení a dobrání se pravdy, proč si vlastně snaží něco
dokazovat, proč odmítá dospět. Všechno se od psychologů nedozvíš, něco musíš najít také u sebe a u svého manžela. Neber to ode mne špatně, říkám Ti to jen s dobrým a čistým úmyslem pomoci.
Jana K.

Jani, ještě jedenkrát: nechci být nevděčná za Tvá milá slova, ale přece jen si dovolím dotaz(červíček pochybností hlodá - to jsem celá já :-)
Jak si můžeš být tak jistá manželovou věrností, když píšeš, že byl i tři dny (a tři noci) u ní?
Ač ho dobře znáš, přesto - znáš taky ženy, jaké dovedou být mrchy. Ty si dokážeš přestavit, že spí vedle sebe, on třeba skutečně s čistými úmysly; ale ona??? Když ho chtěla pro sebe, určitě ho sváděla, vnucovala se, předváděla se: znáš chlapa, který by si nechal urvat rukáv?
Promiň, vůbec mi nejde o nějaké rozleptávání Tvého přesvědčení. Jen se snažím vžít do situace - představuji si, jak bych jednala (a co bych si myslela) - ať on říká co říká - já.

Já vím, ale původní příčiny už jsou u mého muže někde hluboko v dětství, ve výchově, svou roli hrají také vzory chování v manželství jeho rodičů, brali jsme se mladí, přede mnou neměl žádný vážný vztah, tak i to asi ovlivňuje jeho jednání. I když na druhou stranu, měl by být víc v pohodě, má dobrou práci, slušné postavení ve firmě, má svůj sport, píše se o něm ve zdejším tisku, je velmi, velmi pohledný, tak sebevědomí by měl mít dost vysoké. Jen na něho neplatí ani typicky ženský přístup, to pak poukazoval na mou neschopnost, ani samostatnější, to mu možná vadilo, že jsem všechno stihla s úsměvem. Je těžké se v něm vyznat. Má svoje noční můry pečlivě zamčené v třinácté komnatě a nechce je přiznat ani sám sobě. Všechno se zřejmě nedá rozdělit na černé a bílé...... těch nedefinovatelných zákoutí zbývá ještě stále dost. Jsou věci, které si neseme z minulých životů a děláme je podvědomě, bez zlého úmyslu a přitom i tak ublíží.

-co se týče sexu, tak jsem si úplně jistá, protože tam přímo u paní "V" se v tom kritickém půlroce vyskytoval též její tehdejší přítel, který je doslova hlídal a od něho + i jiných lidí jsem slyšela, že v noci z jejich bytu můj manžel odcházel a pak přespal u svého bratra. K tomu ještě dodám, že můj muž
je skutečně velký nervák, který by neuměl žít intimně ve dvou vztazích a navíc měl celý život problém s potencí.
Všechna fakta do sebe pasovala dobře,
takže mám důvod tomu věřit stále i teď.
Jana K.

Tak jsem si precetla vsechno, co mi pisete a moc dekuji za rady. Problem je asi ve mne, protoze se bojim, ze se jima nedokazu ridit. Misto toho, jsem z manzela zacala tahat, jak to s nim a ji je. Rekl, ze ji nemiluje a nevi, jestli ona miluje jeho, a byl otraveny, divil se, proc to vubec vytahuju, kdyz se vlastne nic nedeje, coz je vicemene pravda. Ona je navic ted nemocna, tak nevim, jestli ji mam litovat ... Tak se mejte prima a co nejmin starosti a jen same radosti, Pavla