Toho prosincového rána řekl major Anton své ženě: “Nečekej mě dnes k obědu ani k večeři, Liduško. Trochu se zdržím, nacvičujeme totiž atomový nálet na Kladno.” Liduška upřela na muže tázavý pohled. “Na Kladno?” povídá zamyšleně. “Stav se v tom případě v Kladně u dědečka, obstaral nám stromeček. A jestli bys jen trochu mohl, zaskoč k tetě Božence do Přítočna, má pro nás husí sádlo, a paní Dlouhá v Dušníkách plete z králičí vlny svetr pro Jarouše.”
     Když manžel odešel, pomyslela si jeho žena s uspokojením, že jí atomový nálet na Kladno ušetří nejméně dvě cesty autobusem. Pozdě v noci se vrátil major Anton z nácviku jaderné katastrofy a vypadal pod psa. Ovázal si hlavu mokrým hadrem a lehl si v uniformě a v botách do postele. Když mu Liduška položila vyčítavou otázku, jak je to s jedlí od kladenského dědečka, tiskl si spánky: “Kladno neexistuje,” pravil sklesle. “Zmizelo z mapy.”
     “A co husí sádlo z Přítočna?” “Na Přítočno padl radioaktivní prach,” zasténal. “Zrovna jako na Dušníky…” V tu chvíli došla Lidušce trpělivost. “A kde ses tak zřídil?!” Opsal rukou tragický oblouk. “Bylo to peklo,” povídá. “V prostoru Kladna zůstal jediný neporušený objekt – hospoda v Buštěhradu.” Tehdy si sedla důstojníkova žena na židli a zaslzela: “Nacvičujete, nacvičujete, a kdyby to aspoň někdy k něčemu bylo…”
     “I TY, LIDUŠKO?” hlesl zdrceně major Anton a plakali pak oba až do kuropění a každý věděl své.