Když umřela babička, byla jsem nešťastná, rozervaná uvnitř, smutná a bezradná, zmítala jsem se ve vztahu, který už dávno nebyl vztahem, loučila jsem se s kusem života, co mě stál srdce a dal mi nedocenitelné zkušenosti a poznání, trápila jsem se ztrátou lásky, manželství, babičky, ale nemohla jsem se z toho vyplakat. Slzy ne a ne přijít. Život mě zatvrdil. Stal se ze mne kámen, stroj jednající na základě potřeb a naprogramovaných činů. Vstávat, pracovat, nakoupit, nakrmit hladové krky, spát a zase vstát, den za dnem, týden za týdnem, dál a dál jako robot bez citu. Prázdné oči, prázdná duše, prázdné nic. Potom prázdnota zmizela a vyplnilo ji hřejivé sluníčko. Ale člověk nesmí usnout na vavřínech, nesmí si brát víc, než je mu dáno, vše musí být v rovnováze. Když lítáte příliš vysoko, přijde pád. Ke mně přišla smrt.

     Teprve nyní, po roce, se hráz provalila a já plakala, až jsem si málem duši vyplakala. Neplakala jsem za dědou, ještě ne, teprve nyní jsem plakala za babičkou. Až po tak dlouhé době jsem byla schopna povolit stavidla slzám a oči si vybrečet a ulevit si tak své dušičce. A pak už to šlo ráz na ráz. Slzy tekly a já se loučila s dědou a s babičkou a snažila se pochopit, že smrt patří k životu a že vánoce jsou stejný čas, jako kterýkoliv jiný den v roce. Že všichni jsme smrtelní a že všechny z nás čeká to samé. Někoho dřív, jiného později. Ale v tom je ta jediná jistota, jediná spravedlnost na světě, že smrt nikoho z nás nevynechá. Bere všechny, nikdo se z ní nevykoupí, nikdo se jí nevyhne. Snad jen maličkou výhodu si můžete koupit. U Boha vyprosit, ďáblu se zaprodat, se samotnou smrtí obcovat a umluvit ji, přesvědčit o odkladu. O posečkání, o prodloužení té dané lhůty, kterou nám vyměřil ten nahoře. Korupce je všude, úplatky se berou, jen se smrtí se vyjednávat nedá. Snad jen čarodějky, bosorky a několik vyvolených má výjimku. Jediný způsob, jak ji získat, je prý obcovat se smrtí. Nikdy jsem nikoho neviděla obcovat se smrtí a tak jsem netušila, jak se to dělá. Ale když člověk hledá cestu, tak najde způsob sám.

    Nikdy jsem neobcovala se smrtí a nekoupila si tak její výhodu. Měla jsem to udělat. Měla jsem ležet na studeném kamenném monolitu nahá a chvějící se a nabídnout své tělo a duši smrti. Nechat toho velkého černého jezdce, aby přijel a vzal si mé hříšné tělo rozpálené touhou po životě, vzal si vše, co by chtěl a zanechal za sebou divokou spoušť. Spoušť na duši i na srdci i na těle a o jednu bosorku s malou výhodou navíc. Nikdy jsem však smrt neprosila o slitování, o odklad, jen o to, aby, když jednou přijde, byla rychlá a něžná. Měla jsem to udělat. Měla jsem prosit, měla jsem smrt uhánět a dělat jí pomyšlení, měla jsem dát výměnou za život věčný, za život svých milovaných a blízkých vše, co by si jen přála.

     Vždyť o co by šlo? Nabídla bych smrti své tělo. A co je to tělo? Jen obal duše, kus hmoty, která povstala z ničeho a v nic se zase obrátí. Prach, popel a slzy. Nic víc. To duše. Tu bych upsala smrti. Tu věčnou, nesmrtelnou duši. Tu svou černou, umazanou, uplakanou duši, duši od kola, píchlou a zase zalepenou, duši spravovanou a zkoušenou, dušičku moji ubohou. Ale já nechtěla chápat, že duše je věčná. Nevím, jestli po smrti přijde ráj, život věčný, a nebo jen tma a zima. Nevěřím ve věčnost, v nekonečno, neboť jsem jen další nevěřící Tomáš. Nevěřím tomu, co nelze změřit, osahat, pomačkat, poměřit, rozstříhat, roztrhat, naskládat  a srovnat vedle sebe a spočítat – tohle pro mě prostě není.

     Teď mám jen obrovský strach, že po smrti není nic. Jen tma, černočerná tma, zima, taková zima, co vám zaleze za nehty, zima, která zebe i v duši. Nekonečná tma, studená tma, bolavá tma. Žádné slunce, žádný ráj, jen tma a tma a prázdnota. Ale i ta musí mít jednou svůj konec, neboť přece nevěřím v nekonečno. Věřím jen ve změřitelné věci, chci být realista a ne jen snílek, který svou fantazií poměřuje život. Chci věřit v život, v život po smrti i v život po životě a doufat, že když odejdeme z jednoho světa tady, tak přejdeme do jiného, lepšího, hezčího, ne tak tvrdého a mnohem laskavějšího, jako když vánek zafouká a shodí chmýří z hlavy pampelišky, jako když suchý list plave po proudu a potok ho zanese dál, do jiného světa, do jiného vesmíru, do jiného života.

     Že smrt není konec, smrt jsou jen dveře jinam, vrátka k jiným světům. Jen další změna, další zlom, stejně jako narození, maturita, láska, svatba, jako změna zaměstnání, jako když si necháte obarvit a ostříhat vlasy. Smrt že je jen další rozcestí. A za ní čeká život.