Onehdy moje osmnáctiletá dcera prohlásila: „Já se nikdy nevdám. Přece nebudu dělat nějakýmu chlapovi služku!“ Jak to myslíš?“, zeptala jsem se překvapeně, copak já dělám tátovi služku?“ No a ne?“ opáčila dcera. „Podívej se – kdo nakupuje, vaří, uklízí, pere?“ “Pere snad pračka,“ podotkla jsem.

„Jo, ale někdo to prádlo do pračky dá, někdo ho pověsí, někdo vyžehlí a uklidí. Ten někdo je služka, respektive spíš otrok, protože služka by za to dostala zaplaceno.“ Kruci, podrbala jsem se za uchem, nemá ta holka nakonec pravdu? Samozřejmě, manžel mi v domácnosti pomáhá (v rámci svých možností), ale stalo se někdy, že by mně osobně vypral spodní prádlo nebo ponožky, jako tak činím já v opačném případě? Navíc mě při jakémkoliv domácím úkonu dokáže vytočit, když s mužskou samozřejmostí prohlásí: „Umyl jsem TI nádobí.“ – „Tak jsem TI tu všude vyluxoval.“ Proč vůbec tíha všech těch různých domácích povinností leží na bedrech ženy a ne muže? Je to určeno nějakým morálním kodexem, či zakódováno v bibli?

     Já vím, ono to tak fungovalo od pradávna – muž byl živitelem rodiny a žena udržovala domácí krb. Už tehdy ale byla její práce nedoceňována a brána jako samozřejmost, zatímco tatínkovi, který t-ě-ž-c-e pracoval, běžely děti při návratu domů políbit ruku, coby díky za to, jak se obětuje rodině. Doba se trochu posunula – totalitní režim nadělal z hospodyněk údernice a v novodobém kapitalismu se rozumí samo sebou, že žena bude dělat kariéru a významnou měrou se spolupodílet na financování rodiny. Ovšem ty domácí práce jí tak nějak stále zůstaly...

     My ženy nefňukáme, protože si dobře pamatujeme naše maminky a babičky, jak zaměstnání i domácnost zvládaly levou zadní, a to bez všech těch možných technických vymožeností, které mají dnešní ženy. Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka trávila prázdniny u své babičky, kterou navštěvovala její přítelkyně s příznačným příjmením – Důrová. Ženské spolu probraly kde co a pomluvily své drahé chotě, kteroužto debatu paní Důrová pokaždé zakončovala větou: „Všichni chlapi jsou hovada!“ (Mimochodem – tato památná věta se v naší rodině traduje a ve smyslu ironickém s oblibou používá dodnes, což je bezmála čtyřicet let.)  Ani to ovšem těmto ženám nebránilo v tom, aby poté, co se rozešly, vypraly Jelenem prádlo v neckách a do noci připravovaly pro své milované partnery oběd na příští den, včetně pekáče buchet. Muži tento servis bez skrupulí přijímali a v tomto duchu byly vychovávány další mužské generace.

     Je to ale tak správně? A jak to vidíte VY?

Michaela Pršalová, Humpolec

linkuj.cz vybrali.sme.sk