Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Miluju vánoční výzdobu, ale nesnáším její přípravu, protože pro začátek to znamená vlézt do našeho “sklepa” na balkóně. Není to sklep v pravém slova smyslu, tak tomu jenom říkáme. Je to zabudovaná malá místnost ve zdi, kam se skladuje a hází všechno, co není zrovna potřeba. Je to špinavé, tmavé a odporné místo. Pokaždé, když tam vlezu, abych něco našel, tak najdu, co nehledám – staré dráty, sekerku, co jsem hledal už rok, tenisové míčky, který jsem zakoupil před půl rokem a co jsou kompletně nové, ale teď v prosinci je už asi těžko využiju.

     A samozřejmě krabice. Tisíce krabic. Ať už prázdných nebo plných spousty blbostí, které člověk nebude nikdy k ničemu potřebovat. Tři věci jsou zcela jasné, že se stanou, když se vydám do téhle místnosti: že se praštím do hlavy o futro (alespoň dvakrát), že se mi na ksicht nalepí tisíce neviditelných pavučin, které budu plivat ještě za tři dny, a že nenajdu to, co jsem hledal. Takže se vydávám do tohohle pekla, abych našel vánoční žárovičky na výzdobu balkónu. Otevřu dveře, praštím se do hlavy o futro, a prohledávám všechny krabice, co se dají otevřít. Samozřejmě, že nikde nic není... Pár krabic odhazuju a najednou, za obrovskou hromadou na sobě naskládaných krabic, vidím jinou, na které je napsáno tlustým fixem: VÁNOČNÍ ŽÁROVKY. Chá, to jsem skvělej. Loni jsem tušil, že bude problém je najít, a tak jsem si popsal krabici. To jsem ale chytrej kluk… Snažím se natáhnout a otevřít krabici, ale ta je nesmírně daleko a nedosáhnu na víko. OK, vezmu golfovou hůl co se válí v rohu, a za její pomoci ...

     Jenže jak se snažím, tak holí neopatrně drcnu do vedlejší vyskládané hromady krabic a ty se začínají hroutit. Snažím se je chytit (přičemž se podruhé praštím hlavou o futra), ale váží snad metrák. Takže jsem se zapřel a nastavil tělo proti padající hromadě ... A – jsem pěkně v pasti. Držím celou hroutící se krabicovou Eiffelovku, kterou se snažím zasunout zpátky do roviny, ale nemám dostatečnou sílu, a tak tam bezmocně stojím a držím krabice. Snažím se zavolat přítelkyni, která ale neslyší, což je nejen nesmírně deprimující, ale hlavně nevysvětlitelné. Normálně slyší věci, které nikdo jiný na světě slyšet nemůže. Slyší dopad malého kousku jahodové marmelády na bílý koberec, i když je zrovna na procházce se psem. Dokáže slyšet, jak ručníkem utírám na podlaze vylité kafe. Dokáže slyšet, jak jenom přemýšlím o něčem, o čem bych neměl. Ale uvíznu pod padající hromadou krabic a náhle to vypadá, jako by ji někdo zavřel do zvukotěsné komory.

     Nakonec, když za hodinu a něco si šla zakouřit na balkón a uviděla něčí nohy trčící ze dveří, je překvapená. “Co tam děláš?” zeptá se. “Cvičím strečing”, houknu přes rameno s pokusem o sarkasmus.
”Chceš pomoct?” ”No, to je ale nápad. Víš, už tady takhle trčím hodinu a snažím se dokázat, že jsem ten nejsilnější muž na světě a že to za každou cenu zvládnu sám.” ”Tak chceš nebo ne?” ”Jasně že chci.” ”Tak řekni: prosím.” ”No tak, nebuď směšná.” ”Řekni prosím.” Zaváhám, zvážím svoje postavení – které v žádném případě není příliš dobré – a řeknu: „Prosím.“ ”A kdo je ta nejroztomilejší a nejkrásnější osoba v celém vesmíru?” ”Ježiši, nedělej mi to”, žadoním. “Trčím tady už hodinu a na rukách už mi roste kůra, jak je mám dřevěný.” ”A kdo je ta nejroztomilejší a nejkrásnější osoba v celém vesmíru?” ”No přece ty.” ”Nekonečně roztomilejší a krásnější než ty?” ”Nekonečně.”

     Slyším lomození židle a cítím, jak postupně ubývá váhy na mém těle. Za chvíli jsou krabice na svém místě. Fyzická námaha mi viditelně udělala dobře, protože najednou si vzpomenu, že žárovky tady vůbec nejsou – nikdy tady nebyly – ale jsou někde ve skříni dole na chodbě. No jasně! Jak hloupé na tohle zapomenout.

     O dvě hodiny později najdu žárovičky schované za starýma pneumatikama a rozbitým vysavačem. Vynesu je nahoru a věnuju další dvě hodiny rozmotávání zamotaných drátů. Když zastrčím žárovky do zásuvky, samozřejmě nefungují, kromě jednoho jediného místa, které zabliká a udělá velké KŘÁÁÁCH! a odhodí mě na zeď spolu s jiskřením, a pak přestane fungovat taky. Rozhodnu se, že se vykašlu na žárovičky a přinesu stromek, co jsem v autě přivezl od kamaráda. Stromek je obrovský a je nemožné ho jakýmkoliv způsobem uchopit, aniž by člověk nepřišel o zrak nebo k nějakému jinému úrazu. Jak mě větve šlehají do očí a jehličí se mi zapíchává do tváří a do nosu, dovleču  stromek z auta ke dveřím a upadnu s ním dovnitř. Vstanu a zatlačím, znova upadnu a znova zatlačím. A tak postupuju domem, přičemž strhávám ze stěn obrazy, smetávám nádobí ze stolů a zakopávám o křesla.

     Moje přítelkyně, která předtím nebyla k nalezení, je najednou všude a vykřikuje živé a zmatené instrukce: “Bacha na to! Né, na to – na to! Pozor! Jdi doleva! Doleva! Ne podle tebe – podle mě doleva!” A pak, nakonec, měkkým hláskem: “Nestalo se ti nic lásko? Ty jsi neviděl ty schody?”

     Když konečně doklopýtám do obýváku, stromek vypadá, jako kdyby trpěl dvacet let kyselými dešti. Já ostatně vypadám stejně. V tomto bodě si uvědomím, že nevím, kde je stojan na stromek. Takže se vydávám do města do obchodu, koupím jiný a přitom moc dobře vím, že během příštích tří týdnů se všechny stojánky, které jsem kdy koupil (tj. jeden na každé Vánoce) začnou samovolně objevovat (převážně tak, že mi spadnou na hlavu). Když už jsem v obchodě, koupím dva nové řetězy vánočních žároviček. Ty ve chvíli, kdy je dovezu domů, nebudou fungovat stejně jako ty staré. Nakonec, neuvěřitelně vyčerpaný jak fyzicky tak duševně, dokážu postavit a zasadit stromek a uvést žárovičky na balkóně do chodu. Stojím v pozici Quasimoda a těžce dýchám. “Jééé, není to krásný!” vykřikne moje přítelkyně a zatleská ručičkama pod bradou. “No a teď pojďme na to hlavní.” oznámí najednou. “Koupila jsem ti tenhle rok speciální překvápko – Santa Clause v životní velikosti, co přijde na střechu. Dones žebřík, já zatím otevřu půdu. No – není to zábava?!” A zmizí.

     Teď byste se mohli zcela oprávněně zeptat: “Proč se každoročně pouštět do těchto pekelných útrap? Proč hledat výzdobu ve falešném “sklepě”, když víte, že tam není? Proč se snažit rozsvítit žárovičky, když ze zkušenosti víme, že není nejmenší šance, aby fungovaly?” A moje odpověď zní, že prostě musíte. Je to součástí rituálu. Vánoce by bez toho nebyly Vánocemi. A to je ten důvod, proč jsem se rozhodl začít hned teď, i když mi to Hanka ještě nenařídila.

     Na světě jsou prostě věci, kterým musíte čelit, ať chcete nebo ne.

PS. Kdybyste mě k něčemu potřebovali, jsem na balkóně a držím krabice.

Axl Roman Vošický – t.č. Harrisburg, Pennsylvánie

linkuj.cz vybrali.sme.sk