Okna bytů jsou dost možná vánočnější v Čechách… Porovnávám pochopitelně jen ulice Manhattanu a to ještě ty „vedlejší“ (nezmiňuji se o Times Square ani o gigantu Macy´s a dalších atrakcích).

     Když jsem byla u dcery v Boise, což je hlavní město Idaha, tak tam jsem viděla asi to „pravé ořechové – santaclausovské“… svítící celé domky, stromky, keře, postavičky, soby, sáně – prostě celou tu obrovskou trachtaci, která k americkému Christmas divadlu nepominutelně patří (nezapomenu na obřího nafukovacího Santu, který si to kolíbal ve větru před jedním domkem …).

     Odpoledne jsem šla na malou procházku do zdejšího Carl Schurz Parku, hraničícího s mořskou řekou East River. Při pohledu na velké černošedé vlny, které se rychlým proudem hnaly podél nábřeží, jsem se otřásla chladem. Vypadaly tak zlověstně… Vzpomněla jsem si na všechny ty krimipříhody, které se tu dějí (a kterými mne můj muž permanentně obveseluje), a raději zamířila od řeky dál.

     V parku jsem se bavila při sledování skotačící mládeže – lidské i psí. Hřiště pro malé i velké pejsky, hřiště pro děti malé, školní i juniory plus dospěláky. Každý si hrál na svém písečku. Míjeli mě běžci i běhny, mezi hromádkami sněhu se proplétali kolojezdci, a občas se objevil osamělý bezdomovec. Ale těch tu bylo jen pár, na rozdíl od teplých dní roku, protože všichni se už stahují do teplých krajin – nejspíš k subway (metru) a podobným vyhřátým místům. Procházkových lidiček už bylo pomálu.

     Nad řekou ještě svítily poslední paprsky slunce a za mnou, mezi těmi vysokými domy, už byl stín smrákání. Park se pomalu prázdnil, jen mořští rackové se tvářili stejně jako v létě. Pro ně je tu stále prostřeno.

     Jeden se se mnou snažil koketovat: „Vyfotíš si mě?“, pózoval jak manekýna a ani z půlmetrové vzdálenosti jsem pro něj nejspíš nebyla nijak nebezpečná. Že by mne prokoukl? Teprve když jsem natáhla ruku, abych mu urovnala poněkud rozčechrané peří na levém křídle, ledabyle popolétl – ještě se na mně shovívavě podíval a pak odletěl za ostatními.

daniela@kudlanka.cz