Taky jsem myslela na maminku, babicku, dedecka a taky na Owenku, moji vznesenou fenku cau-cau, ktera mela rodokmen, ze maminka vzdycky rikala, ze bychom se ji meli kazde rano jit poklonit. Na tohle vsechno jsem myslela, kdyz jsem se kodrcala mestskym, vyjimecne poloprazdnym, autobusem do nemocnice, kde pracoval dr Ibrahim. Udivily mne davy hlavne zen na chodbe a taky, ze tam nebyla zadna cekarna. Kazda zena sebou mela nekolik deti a  prekvapilo mne, jak byly vsechny tiche. Dost to  tam pachlo, nejen nemocnicne, ale taky zpocenymi tely a spinou. Na to jsem ale byla zvykla z autobusu.

     Postavila jsem se primo pred dvere a cekala. Nastesti dr Ibrahim si mne vsiml hned jak vystrcil hlavu z ordinace, a rekl mi, ze bude zitra na emigraku, abych prisla tam a abych se nebala. To se lip reklo, nez provadelo. Tu noc jsem moc nenaspala ze dvou duvodu. Jednak ze strachu a taky ze mi byla zima. Uvedomovala jsem si, ze muj strach se rodi z unavy a osamoceni. Potrebovala jsem vzit do naruce, uklidnit.. ale naruc tady nebyla a on nemohl vedet, jak moc ho prave ted potrebuju. Druhy den mi dr Ibrahim vysvetlil, ze vzhledem k tomu, ze si chteji uchovat i dobre vztahy s Ceskoslovenskem a taky pry kvuli moji bezpecnosti, se rozhodli mne poslat na nejaky cas do Egypta, zeme, ktera se uvolila mne docasne prijmout. "Uz jsem si zvykla tady, mam tu vsechno, nechci nikam jezdit!", snazila jsem se ho presvedcit, ale viditelne tohle rozhodnuti nebylo na nem a vcelku mu to mohlo byt jedno. "Vase papiry jsou vyrizovany odsud, tak se sem budete muset jeste vratit".

     To melo byt na uklidneni? Ale prece jsem si oddechla, ze jsem vedela, ze Hamadiho jeste uvidim, nez odletim do Canady. "Kdy mam odjizdet?" snazila jsem se aby se mi neklepal hlas a abych potlacila slzy. Nechtela jsem doprat tohle poteseni hlavne Saide. "Budete mit letenku na pristi tyden", rekl dr Ibrahim. Sla jsem soukem a  premyslela. Nebyt Hamadiho, tak by mi to asi vubec nevadilo odjet..  Vzdyt se dostanu do země, o ktere jsem jenom snila, Egypt... pyramidy...  Ale stojim o ne? Zase od zacatku v dalsi arabske zemi?  Tady je Hamadi, tam budu zase sama! Ted uz mame fakt alo casu a kazda minuta mi pripadla dulezita. Zamirila jsem na stanoviste louage do Soussu. Moc jsem si nepamatovala, kde to je, ale brat si taxi jsem nechtela, protoze jsem si byla vedoma, ze cena za taxika na stanici by byla asi stejna jako cesta louagi do Sousse. Chvili mi trvalo, nez jsem se tam dostala. Sice neprselo, ale stejne mi bylo chladno.

     Tuniske louage jsou vetsinou bile Peugoty s rudym pruhem na boku. Kdyz jsem nasla konecne ten spravny, byla jsem v nem prvni, to znamena, ze musime cekat na dalsich 5 lidi! Nevadilo mi to, sedela jsem vedle ridice a bylo tam prijemne teplo. Ridic se snazil si se mnou povidat a pak mi dal kus preslazene baklavy, kterou pekla jeho zena. Byla jsem mu vdecna, teprve ted jsme si uvedomila, jak mam strasny hlad a ze jsem od vcerejska nejedla! Louage se zacal zaplnovat, a konecne jsme vyjeli. Pro ridice jsou cas opravdu penize a taky jsme podle toho vypadali. Nekdy jsem se neubranila vykriku. Uz jsme sice v louagi jela, ale na sedadle vedle ridice jsem to mela z prvni ruky. Ridic se na mne vzdycky jen podival a usmal se, ale nezpomalil. Cekala jsem, kdy nas zastavi policajti, ale vypadalo to, ze je jim to uplne jedno..

     Na rameno mi zaklepala zena v safsari, sedici za mnou a podavala mi dalsi sladkost a zaroven se delila se vsemi kolem sebe. Musela jsem uznat, ze se mi louage libi. Doufala jsem, ze neco podobneho bude i v Egypte. Pri te myslence mne zamrazilo. Uvedomovala jsem si, jak se strasne bojim odejit od Hamadiho. Prece jenom jsme spolu prozili kousek zivota a on byl mou rodinou, jedinou rodinou, kterou jsem ted mela. Byl mi vsim... kamaradem, milencem, moji stabilitou. Nechtela jsem aby to skoncilo, ale jakou jsem mela  nadeji?

     Najit nemocnici, kde byl Hamadi nebylo tak tezke. Horsi bylo najit v te nemocnici jeho. Vetsina lidi ho vubec neznala, tech par,co vedeli o koho jde, mne posilali na vsechna mozna mista... nakonec jsem do nej takrka vrazila na chodbe. "Co se deje Ali, co tady delas?" zeptal se mne. Strasne jsem ho chtela obejmout, ale kolem byli lidi a uz jsem vedela, ze se to nehodi. "Hamadi, ja za par dni odjizdim!" Zarazil se: "Do Kanady?" Zacaly mi tect slzicky: "Ne, do Egypta!" Vysvetlila jsem mu ve zkratce, co se stalo. Vzal mne pod pazi a posadil na zidli.."Pockej tady chvilku!, hned prijdu!" Vratil se aai za ctvrt hodiny. Vzal mne za ruku a rekl, ze pojedeme zapatky do Karthaga. "Vzal jsem si dovolenou." "To muzes jen tak? "Rekl jsem, ze to nahradim, az odjedes, tak budu delat i vikendy". Sli jsme zase pomalu na stanici louagu a po ceste se stavili v male restauraci, protoze jsme oba meli hlad. Jedli jsme kuskus z jednoho talire a stejne jsme moc nevnimali co jime, aspon ja ne. Domu jsme se dostavali dost spatne, protoze louage jezdi hlavne odpoledne a brzy navecer, ale nakonec prece jeste nekdo jel.  Pak jsme spolu travilt travili par poslednich dni.  

     Hamadi mne utesoval. "Prijedu za tebou do Kanady!" Bylo tezke tomu uverit. Ale ja jsem strasne verit chtela! A taky to hodne pomahalo, kreslit si nasi budoucnost v Kanade, zit tech par dnu ve snech, rikat si, ja jsem ta, kterou si chce vzit a mit s ni deti... Bylo to neskutecne a vedela jsem, ze nesmyslne, ale sny jsou krasne. Dekovala jsem Bohu, ze mame jistotu, ze se jeste uvidime, nez pojedu do Kanady! Mezitim jsem musela jeste na United Nation, dostala jsem  pas, ze ktereho jsem byla hodne prekvapena. Byl modry s cernymi pruhy a na miste, kde je psana narodnost, bylo „apatrid“ -bezdomovec. Plati pro vsechny zeme krome Ceskoslovenska! A pak prisel den, kdy jsem naposledy zamkla dvere od baracku v Carthagu, rozloucila se se vsema kockama a vysvetlila jsem jim, ze musim odjet. Hamadi se tomu smal, ale ja jsem si byla  jista, ze kocky mi rozumi. Mnoukaly a otiraly se mi o o nohy, kotata jsem  opusinkovala a dala jsem vsem mlicko na nekolik dni dopredu. Vic jsem nemohla pro ne udelat. Bylo mi hrozne smutno. Zazila jsem tu hodne zimy, hodne nudy, ale taky hodne stesti. Vedela jsem, ze na tenhle svuj prvni domek v zivote nikdy nezapomenu…

     Vzali jsme si taxika na letiste. Vsechno jsme si uz davno rekli, tak jsme jenom opakovali davno recene. Nenavidim louceni… Nenavidim ty posledni minuty, kdy cloveku pripada, jako by uvnitr umiral. Pak uz jsem sla pres kontrolu a dal uz Hamadi nesmel.

     A byla jsem zase sama...

Alena Kennedy, Yukon, Canada