Zbytek nocí ve vlastních stanech a při nočních průjezdech v autobuse. Potrava vlastní, vstupy do historických objektů nejsou v ceně zájezdu. Vážně se mi ulevilo, jednak nemáme stan a stanování od dětství nesnáším, nějak jsem si neporozuměla s komáry, mravenci a krtky .A potom, požírat  tři týdny konzervy a polívky z pytlíků, když manžel nepředstavitelně miluje teplé jídlo, tak to byl problém z mého pohledu neřešitelný. Jó a šest lidí do rána? Nemám obavy…

     Hluboce jsem podcenila svého muže. Okamžitě se zřekl teplého jídla s tím, že vydrží i na sucharech a pak rozdělil další úkoly: ,,Já seženu lidi a peníze a ty sežeň stan, spacáky a všechno sbalíš“. Dodnes jsem to nepochopila, ale sehnali jsme úplně všechno. Naši přátelé měli oproti nám výhodu. V mládí chodili do skauta a pionýra, trampovali po horách a jejich stany typu iglů a spacáky zvané mumie se daly sbalit skoro do kosmetického kufříku. Jídlo si prý někde cestou koupí, a protože jedeme do teplých krajů, jen málo oděvů měli s sebou. Za to my jsme teda měli zavazadla… Půjčený stan rodinného typu se dvěma ložnicemi a předsíní budil dojem rodinného domku s garáží. A protože jsme  neměli moc zkušeností s výstavbou, pár nocí jsme si vážně užili. Zatím co ostatní měli dávno po večeři a kus noci v hlubokém spánku, my dva jsme potmě různě skládali tyče a zapichovali kolíky, na které jsme pak v potu tváře všelijak přehazovali plachtu, pod kterou jsme alespoň na chvíli poskládali své kostry, abychom za okamžik vyskočili, složili obydlí a hupsli do autobusu.

     Takto „osvěženi“ jsme nadšeně cestovali Pyrenejemi, navštívili jsme Andoru, Zaragozu, v Madridu jsme zaskočili do světoznámé obrazárny Prado, pokochali jsme se královským palácem, zaběhli jsme na koridu  (opravdu nic pro slabé povahy). Japonci po prvním mrtvém býkovi opouštěli arénu. My jsme se po takovém zážitku  při stavění stanu ani nehádali, navíc stavění nám už docela šlo  a dostavilo se i budovatelské nadšení. Pravda, naše zavazadla byla malinko objemnější, například spacáky s nešizenou výplní ovčího rouna se s úspornými mumiemi nedaly co se týče velikosti porovnat. Naše spacáky – to byly mumie i s rakví a sarkofágem, do teplých krajů zbytečné, no, ale v Grónsku bysme to užili...

     Co se pravých rakví týče, těch jsme si užili v Eskoriálu – v  hrobce mrtvých králů. Odpočívali tam ve zlatě zdobených rakvích z ebenového dřeva  a jejich věčný spánek rušil jen šepot a šmajdání turistů. Hodně morbidní byl salonek, kde v bílých rakvičkách srovnaných do tvaru obrovského dortu, spinkali malí princové a princezny. Další putování bylo už radostnější. Projeli jsme starobylé Toledo, Cordobu, v Seville jsme  v katedrále postáli u hrobu Kryštofa Kolumba a  taky jsme se vyšplhali do věže pro úchvatný pohled na město. Navštívili jsme i maurský palác Alhambru v Granadě v jihošpanělské Andalusii. Z Cadizu jsme namířili do Algeraciasu, kde jsme se pozdravili s Atlantickým oceánem, odkud jsme přepluli Trafalgarskou úžinou (jako kdysi dávno admirál Nelson se svou lodí Victory), se kterou zvítězil v bitvě proti Napoleonovi. Po pravé straně Atlantik, po levé straně Středozemní moře, dopluli jsme na africké pobřeží do Ceuty. Na gibraltarskou skálu, která stále patří Angličanům, nás za nehorázné peníze zavezl taxík. Jen jsme vystoupili, téměř okamžitě přiběhly opice, které nám stejně nehorázně sebraly svačiny, čepice a  někomu i foťák.

      Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve Valencii. Krátká zastávka se prodloužila, ztratila se nám studentka Terezka. S pomocní místní policie jsme nakonec Terezku našli a  pokračovali do  Barcelony. Tam jsme se zdrželi celý den i noc,obdivovali nedostavěnou katedrálu Rodiny a nádherný park Guell, výjimečného stavitele Gaudiho. Protože večer nám bylo doporučeno prožít kulturně, vydali jsme se na Španělskou noc. Chlapi na  doporučení tedy celou noc kulturně pili a pili  a pak druhý den chtěli úplně doopravdy umřít, tak jim z té sangrie bylo mizerně.

     Ale i mně se chtělo ve Španělsku umřít. Byli jsme zrovna v Toledu, když kamarád – 120ti kilogramový Mirek -  prohlásil, že už  toho hladu a těch odporných konzerv má zrovna dost, že musí nutně sníst něco dobrého, vařeného, levného, a hlavně teď hned! Nadšeně jsme všichni souhlasili. Do prohlídky starobylé pevnosti zbývala asi hodinka času, tak proč si neužít příjemného s užitečným... Usedli jsme hned k prvnímu stolečku, který se nabízel před restaurací a začetli se do jídelního lístku ve španělštině. Nikdo z nás španělsky neuměl, a tak jsme si poradili způsobem, který je vlastní skoro všem českým turistům. Vybrali jsme si (jak jinak) podle ceny a těšili se na tu teplou vařenou dobrotu. To, co nám číšník donesl, mělo do dobroty daleko už od pohledu. Na talířích nám klouzaly čtyři slizké knedle. Další z party, Gustav, popadl vidličku a druhou rukou si ty utíkající halušky přidržoval. Na bonton nehleděl. Když měl jistotu, že mu koule neuteče, zabořil do ní vidličku. Z knedlíku se vyvalila černomodrá tekutina, která smrděla po inkoustu. Hladový Mirek jen dodal, že jsme si objednali asi  nevykuchanou sépii nebo chobotničku v těstíčku a poznamenal si název jídla, že si to doma podle slovníku upřesní a takyaby věděl, co vlastně jedl. Ostatní tiše valili oči na ty zavražděné sépie a všem se hlavou honila myšlenka, že možná ani nemáme hlad.  Nahlas ji však nevyslovil nikdo, poněvadž nás předběhl můj muž. Přísně se na nás podíval a nekompromisně všem nařídil: ,,Zavřít oči a sežrat! Snad si nemyslíte, že se to za ty prachy vyhodí!“ Pozřeli jsme tedy „za ty prachy“ onu příšerně smradlavou hmotu a vydali se obdivovat pevnost v Toledu.

     Jenže už za branami jsem začala pociťovat divné šimrání v žaludku, pak se začaly ozývat divné zvuky, a už bylo jasné, že sépie chce ven z mého trávicího ústrojí. Pohledem jsem hledala nějaký příhodný koutek, kde bych se té lahůdky mohla zbavit, ale protože jsme se nacházeli zrovna na nějakém náměstíčku, měla jsem co dělat, abych to ještě sépii rozmluvila. Požádala jsem manžela o drobné, abych, až naleznu někde za rohem  potřebnou místnůstku, mohla vstoupit a po zaplacení poplatku sépii vyhovět. Můj muž se zatvářil odmítavě s tím, že veškerý finanční příděl pro dnešní den byl vyčerpán v restauraci. Argument, že nechci peníze na norkový kožich, zůstal nevyslyšen a na další argumenty už opravdu nebyl čas. Knedlíky s těmi mořskými potvorami naléhavě chtěly zpět do moře. A mi bylo jasné, že musím opustit naši výpravu a urychleně najít v tom překrásném Toledu tak obyčejnou místnost, jakou je WC. Musím najít Mc Donalda, tam je možné použít toto zařízení zdarma! Vyrazila jsem tedy kamennými uličkami s jediným cílem. V očích skoro smrt, po zádech se mi valily celé potoky potu, jak jsem uháněla starobylým městečkem. Můj časový výkon by mi v tom vedru mohli sprintéři určitě závidět. Myslím, že už nikdy jsem tak skvělý čas nezaběhla. Konečně jsem ji zahlédla, vytouženou restauraci, vlítla dovnitř, přede mnou prostor pro hosty a po stranách asi patero zavřených dveří bez označení. Tušila jsem, že mi zbývá snad jen 30 vteřin, a že  když nevlítnu do těch správných dveří, když vběhnu třeba do kuchyně , tak , že se poseru u prvního hrnce. (Estétové nechť prominou ten strašlivý výraz,věřte, že i mně bylo velmi strašlivě.)

      Zaskočena  a překvapena silou své myšlenky, otevřela jsem správné dveře. Radost, že nejhorší jsem přežila, trvala však jen krátce, vůbec jsem si  totiž nepamatovala cestu zpátky a v blízkosti nebyla ani jedna ,,česká noha“, se kterou  bych snáz  našla parkoviště našeho autobusu. Přidala jsem se tedy k úplně cizím turistům, kteří mne vláčeli dlouhé hodiny městem, asi dvakrát je turisty opustila a přidala se k jiným, abych nakonec chabých dvacet minut před odjezdem přeci jen našla svůj autobus. Po takových zážitcích, ve 40°C vedru, po nocích v autobuse, usnete i ve větvích stromů, zavěšení hlavou dolů. Stan se nám v závěru našeho poznávání jevil jako luxusní ubytování a v předsíňce stanu s námi vděčně přespávaly místní kočky, které nás za konzervu k snídani nechtěly opustit. Byly tak vděčné, že suchary nám velkoryse nechávaly.     Uznávám, že dnes bych již takovou dovolenou těžko vydržela. A když přeci jen objevím nabídku CK za „velmi příznivou cenu“, jsem si téměř jista, že chtějí uštvat nebohé turisty. I když my už jsme, pravda, zoceleni, projeli  jsme  skoro celé Španělsko i Gibraltar, a dokonce jsme to i přežili. Přesto jsem ještě pár dní  po návratu řešila dilema: byli jsme tuláci nebo turisté?

     Julian Tuwin totiž řekl: „Tulák je člověk, který by se nazýval turistou, kdyby měl peníze.“

Jarka Konečná

linkuj.cz vybrali.sme.sk