Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Málokterá hra je tak zatracována a pohrdavě označována za hospodskou jako mariáš. Jenže tak mohou mluvit pouze lidé neznalí věci. Mariáš, to je hra stejně královská jako šachy. No možná není stejně královská, ona je spíš císařská, protože u šachů musíte myslet hlavně dopředu, předpokládat tah soupeřův. Vůbec nevím, jak já můžu mít tu troufalost a sednout si s mariášníky k jednomu stolu. U mariáše se totiž musí přemýšlet nejen nad tím, co přijde. Musíte si i pamatovat, která karta už šla a pokud možno i kdo ji odhodil. Mistři mariášníci (tzv. slohaři) si pamatují nejen to, ale i celý odhoz hry minulé. Dokáží si spočítat, jak jdou karty v talonu a po sejmutí vědí téměř přesně, co kdo v ruce má!  No a to je ten můj problém. Já si nepamatuji ani to, co jsem měla nakoupit, natož karty jak šly za sebou.

     On také není mariáš jako mariáš. Pro ženskou mého IQ a barvy vlasů je asi nejlepší variantou lízaný, ten jsem se naučila už jako dítě na dovolené. Jezdívaly jsme s mámou do Jevan. Mamka brouzdala po lese, spokojená, že je sama a nikdo ji neruší při hledání hub. Já zatím s panem domácím mastila karty. Už tenkrát, mohla jsem být tak v šesté třídě, jsem téhle jednoduché variantě propadla. O lízaném mariáši se říká, že to je hra pro odsouzencovu poslední noc před popravou, kdy mu dělá společnost jen dozorce (tuším, že tohle přirovnání pochází od pana Poláčka).

     Aby byl mariáš opravdu mariášem, musí být hráči tři. To je snad jediná přípustná varianta manželského trojúhelníku J. I my jeden takový doma máme, občas. Když přijede kamarád z Moravy, posedíme u vínka. Já mu rozměním drobné za desetníky. Čtete správně, desetníky – ty jsem si snad v nějaké předtuše léta škudlila do skleničky od medu a tak se teď hodí, protože nejsem zase takový hazardér, abych hrála o padesátníky. Ona je vůbec ode mne troufalost se pustit i do voleného mariáše. Už to slyším, ty chlapské řeči: „Ženská patří k plotně a ne aby hrála mariáš. I když ten volený, ten jí snad necháme zahrát, to je takový babský hraní.“

 I ve čtyřech se dá hrát, ale to už je zase mariáš křížový, který se podobá tarokům a vy ze začátku nevíte, kdo je spoluhráč a kdo soupeř. Ale já si myslím, že když chtějí hrát čtyři lidé najednou, jsou už lepší právě taroky než tahle varianta mariáše. Když jsme bývali čtyři a chtěli hrát jen a jen mariáš, nezbylo nám nic jiného než hrát pauzírovaný – tři hrají a čtvrtý jen přihlíží a tiše trpí, protože když je hra prohraná, tak platit musí i on... Na tuhle variantu mám  krásné vzpomínky. Ten jsme hrávali ještě s jedním skoro manželským párem a byly to krásné večery, které končily až ránem…

     Tou pravou královskou hrou, vrcholným zážitkem a tím nejzajímavějším, je licitovaný mariáš. A tady se moje přítomnost už téměř rovná hazardu, protože jak jsem už napsala, nepamatuji se, jak šly karty. Vůbec nevím, kde se ve mně ta odvaha bere, že si jdu sednout k virtuálnímu stolu ke zkušeným mariášníkům. Snad je to nějaký pozůstatek z dřívějších životů. Snad jsem byla japonský letec a chybí mi to vzrušení před letem kamikadze. Nebo – a to je nejpravděpodobnější – jsem fascinována silnějším a jako se mravenec přiblíží k jamce kde žije mravkolev, tak já kliknu na tlačítko připojit…   

     Závislým se může stát opravdu kdokoli, na čemkoli a v kterémkoli věku. Nechápala jsem gamblery, kteří denně hází do blikajících beden drobné v přesvědčení, že se začnou mince sypat. Vždyť i já věřím, že ta moje velká karta jednou přijde… J

P.S. Mariášovou teorii jsem si půjčila z manuálu Petra Labohého: Mariáš od A do Z

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk