To mi bylo smutno. Potkat tak super cloveka, ktery hned odjizdi. Nicmene jsem mu rekla, ze clovek ma delat to, co citi, takze jsem pak byla zbytek vecera smutna a uvazovala jsem proc. Co by mi tak chybelo? Vzdyt se zname tak kratce. Ale pravdou je, ze se vidime nekolikrat do tydne a cas straveny s nim me jaksi naplnuje... z myslenek me ale vytrhl telefon, kde mi Jirka konecne sdelil to slibovane tajemstvi. Na jeho prijezdu do Charlestonu uz se pomalu, ale jiste pilne pracuje! To je zase dobra novinka a byla jsem z toho cela nadsena. Odpoledne jsem stravila s Nicholasem v parku. Odlupoval ze strouchnivele lavicky jakousi zcernalou zvykacku. Kdyz sve dilo uspesne dokoncil, a chtel ze sveho pokladu ochutnat, tak uz mi dosla trpelivost, vytrhla jsem mu zvykacku z ruky a hodila ji do vody. Byl zjevne zklamany a me pak trvalo jeste cele odpoledne dat nase kamaradstvi opet dohromady.

     Uterni vecer byl pro me celkem rozhodujicim pro me nadchazejici roky. To jsem ale jeste nic netusila. Na vecer jsem mela domluveny vecerni hlidani deti pro rodinu z Danielle Islandu. Byla jsem rada, deti jsou celkem rozumne, hlavne uz starsi. Tyhle penize za vecerni hlidani mi prijdou celkem snadno vydelane. Skoncila jsem v pul dvanacty, jejich tatka se vratil trosku tukly a jeste mi vysvetloval cestu zpet. Byl ale celkem fajn, jen trosku zmateny. A tak jsem se vydala na cestu zpet, vyjela jsem na dalnici a ficela plnou parou zpatky domu. Celkem jsem se tesila na sprchu a postel. Zaryta do svych myslenek, najednou slysim za sebou silene troubeni. Skoro nikdo nikde a znicehonic se vynorilo vedle me auto. Zarazena celou akci koukam, a on to Mexican. Jede si vedle me po zpustle dalnici, neco po pul dvanacty vecer. To jsem vazne koukala a vubec nevedela jak reagovat, natoz co si myslet. To je teda vazne nahoda. A tak jsme se posunky a symboly dohodli, ze sjedeme na nejblizsim exitu a zastavili jsme u osvetlene benzinky.

     Oba jsme byli nemi a jen jsme premysleli, jak se to mohlo stat. On jel taky z prace, pry takhle normalne konci, byl jeste v pracovnim a ja citila vuni stroju a oleje. Vzdycky jsem to na chlapech milovala! Vubec bych ani nepomyslela, ze jsme meli stejnou cestu. A tak jsme tam stali naproti sobe a nevedeli co dal. Ja jsem si moc dobre vzpominala na sen, ktery se mi zdal pred zhruba dvema lety, presne tataz situace, akorat ja jsem nevedela, proc se citim tak zmatena. Jakysi kluk naproti me, jeste si pamatuju, ze jsem se desila, ze snad s nim nezacnu chodit.

     Ale ve snu jsem mu pusu nedala, a tak se to neukutecnilo ani ve skutecnosti. Na to jsem se proste jeste necitila. Tak jsme tam chvilku setrvali v naprostem soku, pak jsme se rozloucili a kazdy jel svou cestou domu...

     Jeste zbytek tydne jsem premyslela, jak je to vsechno mozny. Cela prihoda mi pripadala jako z americkeho filmu. Mozna to vlastne ani filmy nejsou, ale v podstate se jedna o skutecnost, jen pro nas, Evropany, je to celkem nepochopitelne.

     Koncem tydne Nicholas onemocnel. Horecka stoupala a v Jackpotu Charlestonu zuri hurikan Isabella. Lide panikari, nakupuji vody, potraviny a vsechno nezbytne pro preziti. Chysta se hromadna evakuace. Zmatek uplne vsude. Domaci prijela s plnym autem vody, baterek a oriskoveho masla. Zvlastni kombinace, ale musim uznat, ze v podstate vsechny tyhle veci vydrzi i bez lednice J. Hurikan je pate kategorie, coz je nanestesti uplne ta nejvyssi, toci se rychlosti 160 mil v hodine. Zni to hrozive… Napadlo me, ze bych se take mela zacit balit, ale misto toho jedu na navstevu za Evcou, jejiz rodina samozrejme nema tuseni uplne o nicem a v klidku si doma spi. Alespon nemaji barak z drevotrisky jako my, ale z poradnych cihel, tak by snad prezili, i kdyz je to risk.

     Sobotni den jsem stravila taktez s Evcou, ktere jsem vytvorila po dvou hodinach usilovneho snazeni na hlave neviditelny melir. Vysledek nas obe ocividne zklamal a Evca zkonstatovala, ze brzy do toho pujde znova. Na oplatku jsem byla obarvena ja svou oblibenou cervenou. Krasa, to bylo ocividne videt. Navecer jsem se sbalila a na pozvanku Mexicana se vydala k nemu domu. Byl celkem sokovan mou vizazi, ale jako spravnej drsnak na sobe nedaval nic znat. Ja jsem zase nekritizovala umisteni apartmanu. Jednalo se o mexickou ctvrt s miniaturnim namestickem, kde hrali jakesi pochybne existence fotbal. Cela tato ctvrt lezela ve stredu nejcernejsi ctvrte Charlestonu a skladala se z trajleru alias maringotek a dvou baraku, no a v jednom z nich jsem presne skoncila ja. Nastesti alespon bydli v prvnim patre a ne v prizemi, to bych se nejspis ze strachu ani nevyspala.

     I kdyz musim podotknout, ze jsme v noci vetsinou stejne moc nespali, protoze jsme kecali az do sesti do rana. Spolecnymi silami jsme vytvorili veceri na mexicky zpusob, ktera mi celkem smakovala. Na stole jsem videla jakesi minipapricky a tak jsem neodolala a chtela ochutnat. Temer jsem byla pripravena bezelstne ukousnout pulku, kdyz na me Mario zdesene kricel, at to rozhodne nedelam, ze je to vazne dost ostre. Nasadila jsem svuj okouzlujici usmev a decentne si uhryzla pouze malickaty kousicek. Myslela jsem vzapeti, ze jsem mrtva, vypila jsem minimalne pul litru vody a snedla pulku bananu, ale stale to nezabiralo. Palilo to jako cert a uz se v zivote nedotknu zadnych podezrelych papricek!

     Kdybych skutecne ukousla tu pulku, tak asi skoncim na pohotovosti s vypalenym hrdlem. I presto vsechno jsem se u Mexika citila celkem svobodne a moc prijemne. Byla jsem nadsena, ze ma pocitac s internetem a tiskarnu. Behem noci jsme probirali hurikan a celkem mi bylo nanic z pomysleni, ze by Isabella vsechno zborila a znicila, nacez Mario tvrdil, ze uz by nic neshanel a jel by primo zpet do Mexika.

     To by bylo zase hned louceni. Ja bych musela asi zustat s rodinkou a evakuovat se s nimi do nedaleke Columbie k jakymsi znamym. Vubec me to nelakalo, a uz vubec ne predstava baleni, protoze jestli neco nemam rada, tak je to prave to baleni, a pak taky louceni. 

Katka Kolářová, Charleston, USA 

linkuj.cz vybrali.sme.sk